Koupačka medaili nepřinesla

Vloni se Bike music fest zorganizovat nepodařilo, letos, hlavně díky Komančovi a Sašovi, jo. Sledoval jsem jejich snažení už před víc jak měsícem, když poctivě sjížděli moji domovinu a tak jsem byl rozhodnutý, že se letos, po čtyřech letech k Hermíně na start podívám.
Pod zástěrkou rodinného víkendu jsem pozval Hanku s Vlastou a malou Adélkou do Sklenařic. Odmítnout nemohli, protože nám pomohli s rekonstrukcí domu a tak k nám teď musí každý léto na víkend, něco si odbydlet. Když kývli, nalámal jsem Vlastíka na BMF. Teda … ono to zase nebylo tak těžký, když jsme na posledním závodě urvali bronz.
Páteční přesun z Prahy, plný deště a červených mlhovek naznačoval, že se prachem dusit nebudeme. Večer jsme si, autem (protože bylo všude fakt hnusně mokro) dojeli pro registrační sadu a trička a zrodil se plán vynechat ráno propozice. Saša říkal, že jsou hlavně pro ty, co nečtou propozice. To my nejsme, takže jsme mohli posunout večerku o dvě hodiny a budík o jednu. Ještě večer jsme důkladně prošli legendu ke kontrolám a s výhodou znalce místních kopců a Saši jsme naprosto přesně určili všechny tři osmdesátibodový kontroly. Zrodila se konzervativní strategie, že všechny osmdesátky nebudeme pokoušet a že se vydáme na jih s tím, že určitě si určitě necháme, na rozdíl od ročníku 2013, ústupovou cestu plnou vysoce bodovaných kontrol. Usínalo se nám docela nervózně, nevstávalo se líp. Měli jsme tak nějak pocit, že by to mohlo dobře jet, že se na mapě moc mýlit nebudeme a že máme dobrou strategii.
Ale ouha … To, že jsme vynechali ranní propozice znamenalo, že jsme přišli o včasnou informaci o tom, že se od Hermíny dá vyjet nahoru lanovkou. Dozvěděli jsme se to pár minut před startem, ale už jsme to nedokázali zapracovat do úvah a po obdržení mapy jsme se znovu utvrdili v tom, že jedeme jih a na lanovku nepůjdeme bo přece nejsme žádný srabi! Byla celkem kosa, nějakých 14°C, proč teda nezačít kontrolou, co měla v názvu „bójka“? :) Vodní nádrž v Pasekách byla pěkně prochlazená z předchozích nocí, proto do ní organizátoři asi dali lehátko. Krátce jsme zhodnotili jeho stabilitu, teda spíš vratkost a protože jsem čekal, že budu v jízdě tahat za kratší konec, rozhodl jsem se obětovat. Svlíkačku jsem udělal velmi rychle a vrhl se tam. Fuuu to byla kosa, málem jsem rozkousal průkazku! Ale čekal nás kopec na Tomášovy vrcha, tak jsem se toho zase tolik nebál. A je fakt, že už někde u Tomášova kříže jsem o nějaký zimě z vody nevěděl. Kontrola na Vrších na pohodu, pak si Vlastík u nás doma odložil techničák, aby za náma po závodě mohla legálně zákazem vjezdu přijet Hanka a jedním dechem jsme sebrali i kontrolu na posledním sloupu vleku ve Sklenařicích. Valili jsme na Vysokej, pak za něj na Dykovu skálu. Tam jsme marně volali na jednu dvojici co ci nacvakla špatné kleště (kdo ví, jestli to organizátoři kontrolovali?) a nacvakli jsme si radši tu sprvnou, u lavičky, jak bylo v legendě napsáno. Nechtělo se nám šlapat zpátky nahoru a tak jsme se vrhli do rizika lesních cest s cílem najít koupaliště. To se nám samozřejmě vymstilo a protože jsem se onehdá ulil z branné výchovy, co byla na vysockým koupališti a nikdy mě ani nenapadlo se sem jít koupat, měli jsme menší problém ho najít. Nebylo to nepřesně umístěným kolečkem na mapě, prostě jsem to nezvlád. Porochnili jsme se v bahně a na třetí pokus trefili správnou cestu. V popisu zase bójka a zase koupačka. Karty téhle hry byly už rozdány, ale tady mi už osvěžení Vlasta snad i záviděl nebo se aspoň tak tvářil. :) Každopádně jsme i poprvé posvačili s tím, že počkáme, až přijedou nějaký baby. :) Nikdo nedorazil, asi dobrá kontrola. :) Vyrazili jsme pak zpátky do Vysokého, kolem pumpy do Roprachtic, kde jsme celkem v pohodě sebrali obě kontroly. Pokračování na Háje bylo také bez potíží, sjezd k Jizeře nám vygeneroval maximálku a my byli jen trošku nervózní ze stoupání na Strážník. Cestou jsme, možná trošku se štěstím, našli hrušeň na louce a pak i s chvilkovým tlačením zdolali vrchol s více než 600 metry nad mořem a více jak 200 výškovými metry nad Jizerou. Bylo to ale zase bez bloudění, takže jsme pak spokojeně pokračovali do Bystré ke hřbitovu. Tam moc neseděla mapa, asfaltku aby člověk pohledal, ale budiž, zase tolik času nás to nestálo. Posvačili jsme podruhé. Sjezd dolů k Jizeře byl super, další kontrola u Bysterského mostu také. Byli jsme teda trošku nervózní, jestli je už opravený a průchozí, ale byly to plané obavy. Pak nastala silniční etapa do Semil, kde jsme pár dvojic převalili a jedna se nás, mrcha, chytla. Naštěstí ale šli dokupovat pití a tak jsme je přes Semily neprovedli. Celkem bez obtíží jsme nastoupali do míst, kde jsme tušili vyhlídku Peretka, ale možná bychom ji nenašli, kdyby tam odsud zrovna pár borců, v čele s Petrem Pancovým nevyjelo. Díky za to! Když jsme z vyhlídky koukali s respektem dolů ke Kamenici a když jsme pak stoupali na Spálov, uzrálo v nás rozhodnutí, že dolů k ní už nepojedem. Bylo asi dvě hodiny do limitu a údolí Kamenice je prostě tak moc zařízlý do krajiny, že jsme se báli časového kolapsu. V tu chvíli jsme trošku změnili strategii a začali sbírat ony zmíněné „vysoce“ bodované kontroly. Ta třicetibodová v Nouzově ještě šla, ale dvacet za Vošmendu a hlavně deset za „zámek“ v Jesenným, to byly teda fakt těžce prodělečný kšefty! Naše klasika, s únavou v nohách slábne i mozek. Takže jsme pak díky plívám nedali ani třicetibodovku nad Navarovem a jeli si pro krásnou desítku do rodného domu Antala Staška. Tady už jsem byl zase doma a věděl jsem, že nebudeme nic hledat. Ani cestu nahoru z Volešnice, i když jí, stoupavou potvoru, jel naposledy někdy před patnácti lety. Funěl jsem už tak, že jsme málem přejel i kontrolu za třicet, která tam cestou byla. Naštěstí Vlasta byl pozornější. V tom kopci se mi ale furt honilo hlavou, když jsem měl vpředu u sebe netradiční prostřední tác a vzadu řetěz brnkal o výplet, co jako dám za převod, až budu mět vyrazit na sjezdovku za Hermínou … Bylo to už hodně zlý, čas běžel hrozně rychle a jak jsem sledoval zasolenýho Vlastu, měl jsem strach, že ani nezvládneme poslední desítkovou plívu u Prdku. Nakonec se to povedlo a my doburáceli do cíle, sice zezadu, odkud nás nikdo, ani naše rodiny, nečekaly, ale zato šest minut před limitem! Paráda, letos žádnej časovej provar a kromě menšího záseku u vysockého koupaliště a zámku v Jesenném, to bylo bez kufrování. Do sjezdovky jsme vyjížděli s tím, že když přejedeme cestu, máme na bednu v kategorii. Vlasta to natáhl na 105, já na 100 metrů, takže jsme připsali k našim 530 z MTBO dalších 205 a čekali netrpělivě na výsledky. To čekání bylo trošku dlouhé, teplota padala pod 9°C, ale když jsme viděli diplomy s námi na třetím místě, rozhodli jsme se vydržet na ceremoniál. Ten nějak nepřicházel, doteď nevím, co tam klukům tak trvalo, ale bohužel přišla reklamace výsledků a náš propad na brambory. A protože už bylo po osmý, rodiny doma čekaly, zmrzlý jsme byly jako víte co, kysele jsme odjeli. :) Vzali jsme to teda ještě přes Prdek, ale to je přece do Sklenařic po cestě a navíc, když máte do dvojice jednu slabou baterku, přeci nepojedete za světla domů! :)
Letošní ročník pro nás také znamenal: 90 km na trati, 2,1 km do kopců, 3 housky z Vysokého, 1 banán z Kostariky, 1 sušenka s čokoládou (značku ani chuť jsem nevnímal), 2 koupání v ledový vodě na Adama, 1 zámek jak z pohádky o Šípkové Růžence (Jesenný) a poznání, že na sjezdovku se jezdí s předním nejmenším tácem. :)
Chlapi organizátoři! Moc děkujeme, že jste ten závod spáchali, sice na pár věcí brbláme, ale celkově jsme si to strašně moc užili a myslím, že to tak měla většina lidí. Doufám, že Vás to posílí a za rok uděláte BMF zase. Třeba i s tím, že jednotlivci budou mít svoje kategorie … to by za mě byl asi největší mínus, který bych Vám dal. Jinak jste borci a obdivuju, kde berete sílu a finance na večerní music fest!
Kdo chce, nechť se podívá na fotky, tentokrát jich je víc než pár. Jsou teda zcenzurovaný, protože Vlasta ty moje koupačky fotil dost detailně! :)

g170812020-BMF 2017, kontrola na koupalisti ve Vysokem, G

Rubriky: Aktuality | Napsat komentář

Úspěchy Kobylek na Kanadě

Jak je naším zvykem, na akci Šroťáků jezdíme. Teda voni k nám na Kobylky nepáchli ještě ani jednou, ale tak nějak jsme si zvykli. :) Letos jim jejich Napříč Českou Kanadou vyšlo na 15. července. Předpověď nebylo zrovna dobrá, ale když už jsme si zajistili hlídání, vyrazili jsme.
V pátek proběhlo setkání v kempu Zvůle, jednak s Vlastíkem, se kterým jsem letos závod jel, dalšími účastníky, ale také Šrottýmem. Ten má vždy v pátek schůzi, která končí hluboko v noci.
Sobotní ráno k závodu moc nezvalo, nechtělo se mi ani nakládat kola, jak pršelo. Ale podle radaru se to mělo kolem desáté trhat a tak jsem trpělivě čekal, až se tak stalo. Naložil jsem kola, sobě i Katce, která plánovala doplnit dámskou dvojici Ivanka + Kristi a opustili jsme pohostinství Klecáků. V kempu to trošku čvachtalo, ale předzávodní nálada a plánovaní trasy s Vlastou silně přebily navrátivší se déšť. Letos byla mapa „na koso“ nebo, jak také říkal Kleci na „<|>„. Aby nebylo inovací málo, bodování bylo tak, že číslo kontroly znamenalo také stejný počet bodů. Tím se zrodila strategie nebrat plívy a dojet si pro všechny kontroly nad 10. Kačka mezitím pracovala na tom, aby jim píchlé kolo Ivanky, její komplikovaná cesta na Zvůli a šedá obloha nezabránily ve startu. Najednou bylo 11 a už se vyráželo. S Vlastou jsme tentokrát měli fixou naplánovanou větší půlku trasy, holky se domluvily na strategii „borůvky a oběd“ a tak start proběhl bez většího stresu. S Vlastou jsme vyrazili na okruh ve směru otáčení hodinových ručiček, nejdříve sebrat jedinou kontrolu nad neoblíbenou rušnou silnicí na Dačice, což se nám hodně dobře povedlo. Protože jsme vynechávali plívy, na kontrolu 5 blízko rozhledny U Jakuba, jsme se vybodli. I další kontroly šly v podstatě podle plánu, až na to, že jsme ve Slavonicích přejeli muzeum samorostů, protože jsme mysleli, že jedeme k hájovně nebo kapličce. Nechtělo se nám lovit legendu, abysme si to načetli, raději jsme si kilák zajeli. Ale co, když je sil dost … :) Tradiční povinná občerstvovačka nám přišla vhod. Tempo, které Vlastík od začátku nasadil, já tak nějak uvisel, bylo zralé na delší pauzu. A na meloun, sloní pomazánku na chlebu, rum a chození na chůdách. Jo a taky na blbý rady … měli jsme tak nějak vymyšlený, jak se dostaneme na další kontrolu, ale když nám organizátoři poradili, že nejlepší je to vzít tudy a tudy, že tam jsme hned, měli jsme se na to vykašlat. Takže za chvíli jsme za sebou už tahali houf lidí, který stejně jako my, zvolili blbou zkratku a díky ní jsme pak skončili kdesi na pasece. Naštěstí jsme tam našli projetýho něco od lesáků a ztrátu jsme nenabrali moc velkou. Další chyby ale přišly brzo poté (cestou na Kaproun jsme prostě jeli po asfaltu namísto toho, abysme jeli po cyklotrase) a do našeho plánu dosbírat vše, kromě na začátku obětované kontroly 5, se vkrádala nervozita. Zase jsme strašně valili a docela mapově váleli, takže se nám povedlo sebrat všechny kontroly na orienťácké speciálce. Euforii nám v závěru srazila dvojice, kde silnější táhl slabšího na řemínku a která nás předjela skoro jak motorka. No … jak se později byli to druzí borci, co sebrali všechny kontroly, tak byla asi ukázka jejich výfuků na místě. I díky jsme se na odbočce ke Zvůli a při zůstatku 12 minut do limitu rozhodli ještě vlítnout na kontrolu 2, co „byla hned u cesty“. :) Vymáčkli jsme poslední síly, kontrolu na kopci našli a do cíle dojeli před limitem. Super, celkový pocit dobrý, jako už na Kanadě několikrát. Na co to ale bude stačit? A jak dopadly naše ženy?
Pozávodní pivo přišlo záhy po puse od Katky a pak jsme už jen čekali na to, jestli naše třetí místo mezi muži na dlouhé trati vydrží. Vydrželo, takže z toho nakonec byla bedna na Kanadě, za dvěma týmama, co objeli vše. Spokojený. Holky si v naprostý pohodě dojely pro 4. místo, však také v jejich kategorii více týmů nestartovalo. :) Ještě musím vyzdvihnout první místo Kačomyšáků v kategorii vozíků, sebrali celkem 13 kontrol! Během večera se ukázalo, že jsem na trati vydal opravdu příliš mnoho sil a poměrně brzo po půlnoci jsem se musel odebrat odpočívat do chatky. Kdežto Katka ještě v pohodě pokračovala v pařbě, protože si prostě lépe rozplánovala síly na celý den. Akce totiž nevrcholí dojezdem do cíle, ale na tradiční Šrotpárty. A že to Vrbovci zase pěkně rozjeli a parket měli stále plný!
Ještě pár čísel na závěr. S Vlastou jsme v šestihodinovém limitu ujeli 100 km a nastoupali jsme skoro 1700 vejškovejch metrů. To by nebylo až tak zajímavé, spíš je k zamyšlení, že náš ride time byl 4 hodiny 49 minut. To znamená, že jsme se hodinu a 11 minut flákali na občerstvovačkách, svačinách (na housce se salámem), nad mapou a kdo ví, kde ještě. :)
Sedmý ročník se Šroťákům opět moc vydařil. Již tradičně měli parádně pokrytou gastronomii (v ceně startovného bylo pivo/limo, polévka, salát, prase a jídlo a pití na občerstvovačce), dobře jim seděla mapa, zpestření se speciálkou bylo super, kontroly měli na parádních místech a večerní akce byla podařená. Kdybych měl něco kritizovat, tak bych asi zmínil jen to, že legenda na A4 je prostě nešikovná.
Za rok zase přijedeme, to je jasný. A těšíme se taky na to, že se od Vás konečně někdo podívá i k nám!

Rubriky: Aktuality | 1 komentář

Kobylky 2018

 

 

Tento víkend jsme byli bez dětí, což nám umožnilo společně se Janou najet terény příštího ročníku Kobylek. Musím konstatovat, že i mne tento kraj neustále překvapuje svou krásou a čistotou, minimem aut a nádhernými výhledy. Česká kotlina je prostě nejlepší :-)

Abych se pokusil co nejvíce mlžit, řeknu jen základní parametry trasy:cca 60 km, nastoupáno přes 1000m. Jak vidíte, ani za rok to nebude žádná selanka. Dojezd kam jinam než do Plas do pivovaru na guláš a výborné pivo.

Prostě, byla to paráda a ani jsme nemuseli sednout do auta.

Pavel

 

Rubriky: Aktuality | Napsat komentář

Příběhy ZK – Kupředu kobliha!

Je to týden, co jsme se sešli v pátek před závodem … a ještě stále není příběhům našich Kobylek konec!

Vážení organizátoři,
I za náš tým Kupředu kobliha (6) si dovolím sepsat pár řádek.
O Kobylkách jsem se dozvěděl díky kamarádovi z dětství, který se zúčastnil prvního ročníku. Od té doby sleduji stránky a koketuji s myšlenkou účasti. Manželku daná aktivita příliš neoslovuje a přihlásit se „naslepo“ si netroufám, svůj styl bych definoval jako kochající se cykloturista. Když měl jet letos syn třetím rokem po sobě na turnaj do Belgie s kendem (a manželkou jako doprovodem týmu), bylo rozhodnuto. S dcerou provedeme protiakci. Když VY Gent, tak MY Mladotice. Nyní jen vybrat název týmu, vyhrála hláška z podzimního vandru: Kupředu kobliha.
Nic neponecháváme náhodě a do Mladotic přijíždíme raději v pátek a hned se registrujeme. Nechceme se stresovat sobotním brzkým vstáváním, přeci jen z Hradce Králové je to trochu z ruky. V sobotu startujeme ve druhé trojici v 10:01. Dvě mapy do ruky, pózování do foťáku, deset kroků a opíráme kola. Slyšel jsem, že je dobré se podívat do mapy, kde jsou kontroly a zvolit strategii, aby se sebralo co nejvíc bodů a přitom se nepřekročil časový limit. Nyní přišla moje chvíle. Jako Plzeňák jsem jezdíval na své zánovní libertě za babičkou na Hadačku. Takže trasu Plzeň – Horní Bříza – Obora –Dolní Hradiště – Hadačka (zpět přes Babinou a Nebřežiny) mám najetou a vím, že na rozdíl od placky kolem Hradce Králové, tady ty kopečky umí pěkně zvýšit tepovku. Když se k tomu přidá, že jsem jezdil na pionýrský tábor „Dopravák“ do Plas, je jasné, že jsem měl „trochu“ výhodu se znalostí terénu. Jako spousta ostatních vyrážíme na kontrolu číslo 1. V Ondřejově Hela chápe moji radu na startu a sundává mikinu. První odbočení z asfaltky a vyrážíme do terénu. Připadám si jako při obráceném výstupu na Sněžku, s tím rozdílem, že nedobýváme vrchol, ale údolí. Had lidí směřující dolů a vedle něj had lidí směřující vzhůru. Překážíme. Hela to v půlce vzdává a jdeme z kopce ke kontrole pěšky, snažíme se překážet co nejmíň. U kontroly jsem se projevil jak bystrý muž. Jak mám cvaknout to číslo na kartě? Můžu jej procvaknout z boku, seshora, zezdola. Pak mi docvaklo, že to číslo na kleštích není jen tak, a cvaknul. Na silnici nasedáme na kola a ženeme před sebou ostatní závodníky na kontrolu 22. Ani nepřemýšlím o 3, moc dobře si pamatuju, jak jsme chodili z tábora od viaduktu po zelené proti Střele, na to nás čerti nenachytáte, mordovat se budeme jinde, to by bylo drahých 30 bodů. Sjíždíme do Plas na 25, původně jsem chtěl jet i 21, ale nakonec ji vynecháváme. Dál jedeme na 18, tajnou v Plasích vybereme, až pojedeme zpět. Omyl, cestou zpět už jsme přes Plasy nejeli, chybička se vloudila. Z Plas naopak jedeme kolem ZOO po zelené podél Střely. Pro nás nádherná cesta (stezka) podél řeky, pohodička. Na louce před Nebřežinama si uvědomím, jak blízko je 30 bodů a šlapeme směrem k 19. Čeká nás první minibrod. Helče předvádím, jak se dá v pohodě projet. Odpovědí mi je mávnutí rukou a přechází jej pěšky. Ke kontrole nás čeká ještě jeden se stejným výsledkem. Na rozcestí váhám. Pamatuji si, že pilíře mostu jsou na cestě vpravo, ale spousta posádek sjíždí z levé stezky z kopce a valí pryč, to už mají kontrolu sebranou, a proč jeli nahoru a teď se vrací. No třeba jsem já špatně. Po pár metrech nalézáme kontrolu u pilíře a zdravíme se s jednou dvojicí. Schválně kolik kobylek si všimlo zavěšeného kola mezi stromy? Vracíme se zpět, nemám odvahu dceři oznamovat, že ty dva brody si zopakuje. Naštěstí je povahově po mně, nás vystihuje rčení: „lidí o mě říkají, že jsem flegmatik,… ale mě je to jedno“. U 18 mne dostal jeden ze závodníků, který prohlásil, že tudy jezdí často, ale tutoho pramene si nikdy nevšiml. Á propos, Heli průjezd potokem zvládá bez váhání. Pokračujeme polňačkou do Babiný a stoupáme směrem do Kočín. Dceru povzbuzuji slovy jako: to nejhorší máš za sebou, za tou zatáčkou už to stoupání nebude takový, podívej, už se to narovnává. Opravdu nechci znát, jak moc má ráda svého hodného tatínka. Sjíždíme do Kočin, cvakáme u mapy a zase stoupáme, teď jen kousek do Kopidel na tajnou kontrolu. Aniž bychom se dotazovali, domorodec nás posílá do osvěžovny. Dáme jedno orosené a jednu malinovku a pádíme na Hadačku. Tady se ptám Heli, jestli si pamatuje ten kopec, když jezdíme do Plas na pouť. Prý ne. Tak já ti ho trochu připomenu a funíme. Dcera si již zvykla na kopce a za chvilku je 6 naše. Cestou na 5 máme štěstí, před námi jedna posádka odbočuje evidentně na tu samou kontrolu, paráda aspoň nemusíme hledat odbočku na lesní cestu. Podle času a únavy je jasný, že do Plas už nedojedeme. Sjíždíme po modré od Žebnice na žlutou směrem do Mladotic. Kontrolu č. 2, děláme, že nevidíme a těšíme se do cíle. U Podhrázského Mlýna potkáváme čerty, po chvilce ale zjišťujeme, že nepatří k nám. U „nádraží“ dáváme 4 a potkáváme čertici. Neštěstí v kartách značí štěstí v lásce. Funguje to, musím se vykoupit tatrankou. U posledního brodu Helče (ne)předvádím, jak se má správně projet. Od půlky tlačím, Hela v klidu celou dobu. Jsme v cíli, máme k dobru cca 20 minut. Těch necelých šest hodin uteklo pekelně rychle.
Už na nás čekal gulášek a odměna z chmele a malin. Zatímco se dcera regenerovala v bazénu, já poklábosil se známými. Po vyhlášení jsem neodolal a došel si pro diplom, ať se máme doma čím pochlubit. Přežili jsme, porazili jsme sami sebe, nakonec z toho bylo 14. místo v N, ale o to nešlo. Dopředu jsme šli do „závodu“ s tím, že si to chceme užít. Pokochat se krajinou. Pro mne osobně to byla taková retroprojížďka.
Na závěr děkujeme za perfektně připravený celý víkend, náramně jsme si to užili.
Tak zas za rok
Ahoj
Kupředu kobliha
Gheorghe & Heli

Rubriky: Aktuality | Napsat komentář

Příběhy ZK – Ztracenci

A se svojí trošku do pekla přispěchali i Ztracenci, děkujeme Katko!

Zdravíme kobylkoorganizátory,
děkujeme za supr závod. Posílám také příběh, abyste věděli, že jsme se fakt snažili.

Mějte se príma. Děláte to dobře!

Ztracenci.

Ztracené kobylky jsou naše srdcovka. Sice jsme na ně narazili před třemi lety úplnou náhodou, ale od té doby každý rok pravidelně sjíždíme webovky, jestli jste už otevřeli registrace, abychom něco nepropásli.
Nejsme žádní závodníci, jezdíme hlavně na pohodu, ale stejně jsme nechtěli být poslední. To určitě nehrozí, říkali jsme si.
Mapa kontrol vypadala nadějně, plán byl jasný hned… vybereme 1, 22, 21, pak zajedem do Plas na pivko a pro ztracenou kontrolu a zbytek vymyslíme u piva. Do této chvíle probíhalo vše jako na drátkách (až na tu zmizelou jednadvacítku).
Když jsme však vyjížděli z Plas, nějakým nedopatřením jsme přejeli bludný kořen a od té doby to šlo od 10 k 5, respektive k -115 :)
Z Plas jsme chtěli zajet pro 19, to jsme se ztratili poprvé. Jeli jsme totiž trochu z jiné strany, než jsme potřebovali a kontrola byla na druhé straně železničního mostu. Přecházení s kolem po mostě jsem rezolutně zamítla, tak se jelo na zelenou a pro 18, pro kterou jsme se, jak jinak, museli vracet.
Bodíky nám krásně naskakujou, jedem na 15 pro 80 bodů, nechápali jsme, proč se všichni po tý modrý vracej nahoru, když se musí přece dát ke 14 projet okolo řeky..? To už jsme nezjistili, my jsme totiž dojeli zhruba na konec světa k chatičce u řeky, od které vedly brutálně příkré schody. Nemít kufry a kolo, tak bychom možná nadávali, teď jsme však veškerou energii šetřili pouze na přežití.
Nevadí, zajedem do Kozojed pro 80 bodů, to nám spraví náladu. Když jsme ale zkontrolovali hodiny, bylo nám jasné, že to nestíháme ani do Kozojed, ani do kempu. Zahnuli jsme tedy na 16. Štěstí, že jsme tam potkali jiné závodníky a opsali jejich trasu, jinak bychom tam bloudili pravděpodobně ještě dnes. Než jsme od 16. kontroly našli použitelnou cestu, která nevedla do nikam, případně do potoka, byla další půlhodina pryč. Rychle do Kopidla, pivo si dáme, na nějaký mínusy už nemá smysl hrát. Chtěli jsme dát ještě zelenou z Plas do kempu, naštěstí jsme si to rozmysleli a jeli pak Vrážné – Ondřejov, ty kopce nás dodělaly. Dojeli jsme s těsnými 59 minutami zpoždění s 67 km a nastoupanými 1714 metry.
Ponaučení pro příště: 1. není důležité být první v cíli, ale na startu; 2. ta nejkratší cesta určitě není správná.

Každopádně příští rok zase, i kdyby trakaře padaly, ale možná se přejmenujem, ty Ztracenci k nám vůbec napasujou :)

Rubriky: Aktuality | Napsat komentář