V Kanadě zase na kameni

Závod, na který se jezdí pravidelně, závod který většinou napojujeme na dovolenou na jihu, protože je tam krásně. Závod, který pořádá super parta Šroťáků, která miluje rum v jakémkoliv množství a nebojí se to přiznat … to všechno a ještě mnohem víc je MTBO Napříč Českou Kanadou, nebo také MTBO Zvůle. Letos to byl už osmý ročník.
Když jsme s Vlastou po Bludičce plánovali svoji účast na Kanadě, měli jsme chuť vylepšit naše loňské třetí místo v kategorii mužů na dlouhé trase. Jenže postupně se do závodu hlásil samej předchozí vítěz nebo místní chrt a naše ambice postupně vadly jak rajčata bez vody. A to ještě ráno do mapování, na které je na tomhle závodě luxusně hodně času, nečekaně přijeli hecíři Badis se Sutojou a přibyl teda i černej kůň ročníku. Podotýkám, že Badis je poslední dobou samej triatlon a Sutoja jezdí na kole běžně 200-300 km denně. Naší nadějí byly postupně sbírané zkušenosti z mapování a tvorby strategií postupu a také samozřejmě chyby ostatních.
Při tvorbě strategie jsme vyšli z předpokladu, že je všech 20 kontrol za šest hodin dosažitelných a naplánovali objet vše. Po hodinové diskusi zvítězila varianta jízdy po směru běhu hodinových ručiček (sakra ví dneska vlastně někdo, který je to směr? :)), která sice znamenala posbírat dříve spíše levnější kus mapy a při případném zkracování v závěru hrozilo vynechání drahých kontrol, ale zase byla optimální z pohledu načasování návštěvy povinné občerstvovací stanice, kontroly za celý jeden bod!, která je dostupná pouze mezi polednem a čtvrtou hodinou odpolední. Tahle mrcha, myslím tu kontrolu, a vůbec celej levej dolní roh nám dal při mapování nejvíc zabrat a teď, když už je po bitvě každej generál, vidím, že jsme jeho projetí nenaplánovali nejlíp. Vůbec ne špatně, ale ne nejlíp, řekl bych defenzívně. Ale k tomu se dostanu a bude to určitě dobře vidět na play-map, až to tam Vlastik nakliká.
Peklo tohodle závodu je hromadnej start. Letos o to víc, že se všech cca 150+ závodníků rozjelo jen na tři směry a tak vypadaly všechny tyto zpočátku jak D1 v neděli odpoledne. Máme ale slíbeno, že startovní pole příští rok Šroťáci rozdělí do více vln, což je super! Postup na kontrolu 7 ve Vlčí jámě přes Terezín byl tedy o riziku kolize s někým dalším a nulovém mapování. Jednak jsme věděli, kam jedeme a druhak jsme mohli jet skoro v pelotonu. Pak se to začalo už trošku dělit a hlídky volily různé postupy. My vyrazily pro „dvojku“ a „šestku“ na MTBO speciálku (super vložka do tohodle závodu!), kde „šestka“ byla trošku špatně položená, ale dalo se to najít. Pokračovali jsme na kontrolu 8 na Modřínské cestě a pak na „patnáctku“ pod Landštejnem. A s Vlastou jsme si notovali, že to máme dobře rozjetý a že je reálný to všechno objet. Průměrka přes 25 km/h ale dávala tušit, že bude hůř. :) První nepříjemný kopec a zpomalení přišlo ve stoupání k přehradě Landštejn. Navíc se v něm vyskytl zase nějaký lokální mikropeloton a já ho musel na ouzkým kořenitým dokopci předjíždět, protože mně chrt Vlasta pomalu mizel z dohledu. U Landštejna mě škodolibě potěšil Badis, co tam čekal na Sutoju a vypadalo to, že mají přeci jen nějaké problémy s mapou a vzájemnou spolujízdou. Pokračovali jsme „žlutou jedenáctku“ z druhé strany hradu Landštejn a protože jsme ji hladce našli a vyzobli jsme i „devítku“ u Blat, mohli jsme se vydat pro jižní kontroly skoro v Rakousku, tedy 13 a 16, kde je Česká Kanada fakt skoro netknutá, prostě paráda. Musíme si sem někdy zajet v klidu … :D. Cestou na „sedmnáctku“ jsme se začali setkávat s „Grázlovou stezkou“ místního slavného loupežníka Grasela a která nám pomáhala při orientaci. Škoda, že jsme z kontroly sedmnáct nejeli odvážně na desítku, pak na 18 a 14, 20, 19 a 12 , ale jeli jsme nejdřív na 18, pak 20, 14 a teprve pak 10. Tenhle postup znamenal, že jsme pak z občerstvovačky museli „zpátky“ na západ a byly to kilometry navíc. Otazník teda visí nad tím, jestli bysme při takovém postupu stihli občerstvovačku a nebyli diskvalifikovaní, ale vítězná dvojice to takto jela a něco na tom bude, když měli po sesbírání všech kontrol najeto o 10 km méně než my a na našich 107 asi vlastně ani nemůžeme bejt pyšný. :) Ale co už, při závodě jsme to viděli jinak. Teda viděli … při tý bouřce, co přišla před Bike parkem v Hradišti, jsme přes vodu s bahnem mnoho neviděli, ale spíš tušili. :) ale není nad to se nechat trošku svlažit v jinak parném dnu! :) Co na tom, že jsme ztěžkli asi o tři kila, řetězy začaly chroustat písek a mapa byla rozmočená. :) Bouřka, kromě toho, že nám vzala kus morálu, nám ohraničila část, kdy to ještě šlapalo a kdy už ne … po bouřce už to byla krize a při cestě od perníkový chaloupky (19) jsme museli „uznat porážku“ a naplánovat vynechání kontroly 5, která na nás byla už moc dole a mimo. Ještě, že jsme to udělali, protože se na ní pár lidí vytrápilo … a vlastně to nebyla vůbec prohra, protože by nás to stálo těžkou penalizaci. I s vynecháním „pětky“ a doplazením se přes „trojku“ a „čtyřku“ jsme totiž přijeli necelý dvě minuty před limitem. Jak se nakonec ukázalo, posbírání 19 kontrol stačilo v kategorii mužů na stříbro a celkově na bramboru. Pro nás s Vlastou mega úspěch a obrovská motivace do dalších závodů. Na ceremoniální kámen se ale vyšplhali také další „Kobylky“, konkrétně Nalezené kobylky – Kočkovi a Kačomyšáci, takže se naše radost násobila. Byl jsem také moc rád, že jsem na závodě potkal hodně dalších účastníků Kobylek a že Ti, se kterými jsem mluvil, byli s akcí hodně spokojeni.
A to ještě ne všichni zůstávali na podvečerní závod dračích lodí, kde byla opět vidět i ponorka :D a nebo vrchol akce, večerní rumŠrotpárty se skvělými Vrbovci! Šroťáci, moc děkujeme za parádní závod a všechny dny, které jsem i díky Vašemu závodu ve Vaší / naší krásné České Kanadě mohl strávit! Stálo to za ty bolavý kolena i hlavu v neděli! Za rok přijedeme zas a budeme se chtít zase posunout v pořadí! :D
Fotky z celého dne jsem dal do Fotogalerie.

Rubriky: Aktuality | 1 komentář

Co si zajet do Kanady?

Zlobím s tím už 7 let lidi okolo. Obvykle se totiž v tento čas ptají, kam jedu na dovolenou. A já jim, až na dvě výjimky, kdy jsme byli nemocní, odpovídám: „Ále, jedeme zase do Kanady“. S intonací obsahující takovou dávku nudy, šedi a samozřejmosti, že jim to vždycky vyrazí dech. A některým i opakovaně. Přitom již někteří vědí, že ta Kanada, kterou myslím, je ta naše Česká. Vždycky ale do hlavy dostanou první tu za mořem …
Na tomhle webu ten vtip nefunguje. Pravidelně tu lákáme naše Kobylky na závod, který je pořádán našimi kamarády, je pro nás věčnou inspirací a který prostě vynecháváme, jen když to fakt nejde jinak. Jde o MTBO Napříč Českou Kanadou, nebo také MTBO Zvůle, chcete-li. Akci pořádá vyhlášená partička Šrottýmu, která má stejnou krevní skupinu jako ta naše Kobylkovská. Kluci a holky vždycky vymyslí super trať v nádherné České Kanadě a po závodě se pak ještě člověk může vyřádit na dračích pramicích nebo na pumptracku. Ale pozor! Je nutné šetřit síly, protože večer, večer bývá velký, protože obvykle hraje živá kapela! Letos to budou oblíbení Vrbovci.
No kdo ještě nevěděl, co bude dělat o víkendu 14.-15. července, už určitě neváhá. Z Kobylek tam bude určitě velmi slušné zastoupení. S Vlastikem jsme už nahlášení a pokusíme se navázat na náš úspěch v loňském roce, kdy jsme byli 3. na dlouhé trati v mužích a 4. celkově. Na Kanadě nebývá tolik chrtů, závod je pro amatéry jako my, pro rodiny s dětmi nevyjímaje!

Přikládám jednu vzpomínkovou fotku z 1. ročníku … je to už 7 let, je to možné? :)

Rubriky: Aktuality | Napsat komentář

Bludička, nedoceněný závod, zatím …

V posledním roce jsem orientační závody více organizoval než jezdil a tak bylo na čase udělat tomu přítrž. S Vlastíkem jsme se před týdnem domluvili, že ochutnáme lázeňské oplatky z Frantovek a vyrazíme na Františkovu bludičku. Logistiku z jižní Moravy měl Vlasta horší a předpověď počasí byla mizerná, ale naše chtění si spolu zazávodit, bylo silnější a tak jsme se dneska po deváté octli poprvé na startu druhého ročníku tohoto závodu, co pořádají Míra a Mirka Špalkovi.
Předpověď počasí bohužel vyšla a tak jsem na konci června vyrážel s dlouhejma kalhotama a rukavicema jako kdybych jel GoGo race. A to se po zhruba hodině přidal déšť a pocit zimy se znásobil. Nemluvím o Vlastovi, který si ode mě půjčil návleky na kolena a jak mu byly větší a nacucaly se vodou, padaly mu. Brejle furt namočený a zamlžený, mapa rozmočená. Prostě letní závod. :) Je teda pravda, že nám to ale zážitek nezkazilo. Rozsáhlou mapu jsme se rozhodli zdolávat po směru hodinových ručiček a cílili jsme hlavně na kontroly od padesáti bodů nahoru. Asi patnáct minut jsme si mysleli, že zvládneme objet všechno, ale pak nás ta konina opustila a my tak začali systematicky vynechávat střed mapy. U německého Hohenbergu jsme slízli první padesátku a vydali se po hranici na sever. Až na další kontrole jsme se trošku srovnali s mapou, do té doby jsme dost špatně odhadovali vzdálenosti a na odbočkách hodně váhali. Před kontrolou 36 jsme si trošku zajeli a pak z ní jeli cestou, co asi nikdo jiný nezkusil. Na „padesátpětce“ jsme se dost zasekli, nemohli jsme najít ten správný hraniční kámen. A přišla první svačina. :) Na ní jsme rozhodli, že Ašské kontroly nevynecháme i když jsou obě na kopci. A myslím, že se obě docela podařily, jak Skřivánčí vrch, tak kontrola 57 na sjezdovce. Tam jsme ale, zřejmě pod tíhou prudkého klesání, chybně rozhodli, že na „stovku“ to vezmeme zprava a pro 38 vlevo, se pak vrátíme. Jak jinak taky na průjezdnou kontrolu, že? To byla největší blbost, co jsme dneska udělali. Protože jsme cestou na 100 vzali 37 a slušně jsme se promočili a při druhé svačině i docela prochladli. A taky si přestali věřit, že se stíháme vrátit zpátky (už bylo za půlkou šestihodinového limitu) a tak jsme na tu „třicetosmu“ už nejeli. Zvítězil názor, že musíme valit k cíli a že se stavíme pro 81. Když jsme na ní byli, nálada byla sice lepší, ale sil ubylo. Kontrola 50 tak byla vyřazena z plánu a my zvolili výhodný postup po modrožluté do Oberbrambachu a následně do Bad Brambachu. Rychlý přesun v mapě nám dal možnost vystoupat na kontrolu 80 nad Plesnou, ale ubral zase další síly a tak jsme nezajeli na 56 ani na 39. Zamířili jsme na kontrolu 53 u Zelené. Tu bych asi jako jedinou, co jsme dneska navštívili, pořadatelům vytknul. Postup od severu na kole skoro nemožný, mapa neseděla, hledání v totálních rygolech a bažině nic moc. Možná deset minut marnosti se teda nakonec potkalo s úspěchem, ale ne zdaleka všem se to podařilo. Třeba Horalky tam prý nechali skoro hodinu a kontrolu nenašli. Při postupu z jihu byla ale asi docela dohledatelná … Obaleni svlačcem a další florou a možná i faunou jsme pokračovali dál na jih a přes kontroly 32, 33 a 22 jsme se tři minuty před limitem dostali do cíle. Unavení, ale vcelku spokojení, žádnej velkej provar se tentokrát nekonal. A že se nebude konat žádnej mega úspěch, jsme tušili už podle sice krátké, ale husté startovky, která byla plná stálých okupantů beden. Potvrdilo se, že jezdíme za touto špičkou. Celkově desátí, v kategorii MM pak 5. z deseti dvojic. Když jsem u těch statistik, je k zamyšlení, že náš „ride time“ byl 4:44, teda přes hodinu a čtvrt jsme někde zevlovali nebo Vlasta žral (což dokazují fotky! :)). Co to platné, že jsme uvalili 95 kilometrů v náročném terénu? 20 minut jízdy navíc by nám přihrálo další 2 kontroly a možná bychom tu bednu i atakovali. Ale třeba se ještě vypracujem, v tomhle sportu lepší výkony přicházejí až s pokročilejším věkem. :)
Chtěl bych moc poděkovat organizátorům za krásný těžký závod. Smekám před nimi, pouštět se do něčeho takového ve dvou, chce fakt velkou odvahu! Myslím, že by si tu zasloužili více účastníků, ale věřím, že po letošku se to zase více rozkřikne a příští rok se tu sejdeme s nejméně 80 dvojicema! Mimochodem, nápad na tipovačku kontrol podle fotek, byl výborný! Jsem rád za každé zpestření, které odlišuje jednotlivé závody SHOCartligy.
Jo, protože jsme blbci, nechali jsme někde u stupňů vítězů balíček piv z tomboly. A já se tak těšil, že si doma dám něco k tomuhle psaní … No nevadí, věřím, že to pivo někomu přišlo k chuti a zítra ho nebude bolet hlava. :)

Rubriky: Aktuality | 3 komentáře

I pro Kobylku je důležitá přilba

Ahoj Kobylky,
letos chytla parťáka chuť něco sepsat, asi vzhledem k zážitkům… tak se s Vámi o to podělíme.

Hlavním cílem letošních „Kobylek“ bylo dosáhnout lepšího umístění než loni a vyvarovat se trapného překročení časového limitu :-) Loni se totiž zadařilo „samo“ stopnout Garminy na neurčité drncavé cestě, což nebylo odhaleno okamžitě (i když jsem si to myslel), ale až po 15 minutách…
Začátek akce byl, ale velmi podobný- opět žádné triko uvěřitelné velikosti – je to prostě pech – tak si nechávám udělat alespoň pravou Kobylka kerku, která prý nešpiní a vydrží minimálně týden (toto se také nenaplnilo, podobně jako velké plány na startu :-) )
Před startem proběhlo ulovení mapníků, namazání kola a „kontaktní plochy se sedlem“, svlažení jedním předstartovním pivkem a čekáme startovní “okno“ + mapu. Zapózujeme fotografovi a už zíráme do mapy. Po chvíli je plán jasný – chceme si to dát nejdříve na západ, odlovit co půjde a přes Vladař to vzít po západním břehu řeky do kempu – víme jistě, že legendární zelenou nechceme (známe ji už z první návštěvy tohoto údolí vhodného pro pěšáky a chov klíšťat :-) Ondřejov „9“ si necháváme pro případ, že by zbyl čas při návratu. V pohodě lovíme kontroly 25 a 23, přidáváme i výpad na 16ku, z které se vracíme zpět na hlavní a děláme první hloupou chybičku – polní cesta ke kontrole „17“ od Vladměřic, kterou se mapa chlubí v reálu (už asi dlouho) neexistuje. Je z toho křovení a celkem solidní časová ztráta, navíc po dosažení asfaltu jsme o jednu odbočku jinde – naštěstí vlídný domorodec už z dálky volá, že tu blbě nejsme první a posílá nás o 300 m na sever :-) Máme 17ku a bez větších problému ulovíme i 24ku. Další cíl Kozelka je ovšem geografická odpornost a zde mapa (koncentrace vrstevnic) skutečně odpovídá – od půlky tlačíme v krásném foliákovém vzdoušku. Odloveno s jazykem na vestě a navíc uhodnu i zvídavé dotazy doktora – spíš než seriál to bylo z oboru první pomoc :-) Následující rozhodnutí bylo další chybičkou – po červený se zdá být možné po vrstevnici dosáhnout přes Lukovou a Domašín „14“ky za Chlumem – vše by celkem šlo, jen červená je z 40% nesjízdná – stromy, skalky, trní – prostě nesmysl, evidentně by byla ta polní cesta níž lepší a nejlepší je asfalt. Máme 14ku a svištíme dál na 19ku.
Cesta je super rychlá a až na pár kaluží bez nástrah – výsledkem je, že „Lu“ zírá do mapy i ve chvíli, kdy jede po prostředku mezi kolejema po traktoru a ujede mu přední kolo, následně se po hlavě v plné rychlosti (dle Garmina v záznamu 27 km/h) zaryje do velké kaluže vpravo – s opravdu luxusní vodou :-) Vypadalo to fakt hnusně, navíc jsem ho i kolo skoro přejel. Naštěstí se sám dokáže zvednout – i když ne hned, ale je jasné, že dál jen tak nepojedeme – přilba je prasklá na 2 místech a odhaduju, že má na sobě pár kilo bahna. Kolo je kupodivu v pohodě, i když je z ochuzeného karboše, jen bahno a otočený grip – takže při vší smůle ještě dobré, dalo by se pokračovat, pokud se kobylák rozhejbe. Počítalo se s deštěm, takže rezervní hadry máme, skoro všechna voda padá na vymytí přilby, brýlí a všech škrábanců na kobylákovi. Bahenní hadry jen schováváme v lese a po cca 30 minutách konečně jedem dál, vzhledem k tomu, kde teď jsme v rámci mapy, je na změnu taktiky asi už pozdě – riskneme původní plán a snad to nebude příliš po limitu. Lovíme dobře zašitou 19ku a pohodově i křížek s kontrolou 5. V dalším úseku řádil finišer, ale je to v pohodě sjízdné a nepletou se tam alespoň auta. Následuje odbočka ke hřbitovu s 1 jedničkou za 20. Stav „paliva“ už je kritický, naštěstí se nám podaří zpracovat domorodce z obce Močidlec (tohle je fakt název – to říkají, že jsou z Močidlece? :-))) , každopádně máme rázem každý 1,5 l čerstvé vody :-) Odlovíme 15ku a zbývá nám chuťovka Vladař. Z jiné akce vím, že žlutá je delší a vyjet na kole nejde – protože schody, stejně tak se bude červená muset v jednom úseku tlačit, ale je výrazně kratší. Volíme tedy asfalt kam až to jde + červenou, cestou ještě potkáváme dvoučlennou tlupu doktorů, kteří druhou zmasakrovanou kobylku čímsi postříkají, až řehtá – asi radostí :-) Když tlačím kolo nahoru na Vladař, zjišťuju proč mi škrtá zadní brzda, totiž že mi vypadla (asi při sjezdu z Kozelky) závlačka která drží zadní destičky v třmenu – tj. musela odpadnout ségrovka a povolit + vytočit se šroub – nevěřil bych, že je to možné během jedné akce. Takže nahoře po oražení kontroly ještě hrabu v báglu a hledám, zda mám rezervní destičky, které obsahují i tu hnusnou „ohýbací“ závlačku, která je ale naprosto blbuvzdorná – naštěstí mám, takže cca jen 5 minutek zdržení. Sjezd dolů je fajnový, s ohledem na vrstevnice volíme cestu zpět na Močidlec a polní cestu na kontrolu 2 – už je jasné, že časově jsme víc než „na krev“. Dojedeme po cestě na hranici chráněné oblasti až na asfalt, ale dál už to nejde. Rozhodneme se tedy risknout tygry v Rabštejně, 12ku + 10ku a z ní to zkusit poslat směr červená a kemp. Cesta na 12ku je fakt úmorný kopec – humus…
U 10ky se zase nachytáme na cestu, která existuje pouze v mapě – usměvavě halekající domorodci tvrdí, že jsme asi 160tý, kteří věří mapám a cesta tam byla možná za Marie-Terezie. Dle jejich rady volíme cestu o 200 m vedle a před lesíkem to pošleme loukou směr údolí a les, po chvílí křovení dosáhneme pomocí šiško-klacko-cesty křížení se žlutou, kde je rafinovaně (za stromem) schovaná kontrola. Sil už moc není a dva brody už nemají tu sílu moc osvěžit, „věčná kobylko-kerka“ už taky raději slezla pryč, asi se mnou nechce mít nic společného :-) Zbývá ale už JEN červená do kempu, pokud bude v pohodě sjízdná, snad se vejdeme do 15 minut penalizace :-) Ha ha,…co dodat víc, příště řadím červenou mezi zakázané, stejně jako zelenou :-) V jednom místě z ní navíc na pasece sjíždíme (+ 5 minut), nad táborem jsou tam navíc schody a ještě jsme na blbé straně řeky :-) Brodíme na druhý pokus v nejbližším vhodném místě (jen nad kolena) a konečně dosahujeme cíle. Natočit EKG už nemá smysl a ani nic jiného – krom piva – nechávám si natočit raději hned dvě… :-) Co závěrem – nebýt bahenní koupele a neexistující polňačky asi by se limit stihnul a celkový umístění by bylo lepší než loni – i když body by na bednu stejně nestačily. Takticky by bylo evidentně lepší se motat kolem řeky a určitě to chtělo vyprdnout se na Kozelku :-)
Večerní program, na kterém jsme poprvé za tři roky zůstaly, se Vám povedl a v teamu se rodí myšlenka, že příští ročník otestujeme ubytování v RS Mladotice. Hodně by se tím taky zvýšila šance odlovit kobylkotriko normální velikosti :-)
Hold letos to bylo výsledkově slabší, ale zato daleko víc silných zážitků :-) Velké DÍKY za super zorganizovanou akci a příští rok opět na Kobylkách.

Sepsal „Pe“ z „LuPe“ teamu :-)

Rubriky: Aktuality | Napsat komentář

Kožíšci, aneb jak se jezdí Naděje

Ahoj mládeži, Havran Pírko, přátelé zeleného údolí, plantážníci, i ty Máchale, a všichni ortopédi…
Vloni jsem měl ještě ostych napsat pár řádek, ale šest ročníků jsem okusil a tak letos už si troufnu přispět trochou „do mlýnice“. Účast na „Ztracených kobylkách“, ať jistá a nezpochybnitelná (protože závod tento stal se v naší rodině již KULTOVNÍM), se opět nevyvíjela dobře. Závodně neobjevená kategorie „PL“ se nám nabízela po narození třetího dítka, benjamínka Matouška, a chtěli jsme jít do výzvy utkat se s věhlasnými týmy, se kterými jsme se tahali o přední příčky již v některých předchozích ročnících v kategorii „MD“. Ovšem na poslední chvíli naše nejmenší kobylka onemocněla a byli jsme „nuceni“ kategorii změnit. Tomášek, který již Kobylky okusil v roce 2016, kdy jsme zdatně lovili „ježka v kleci“ a marně naháněli v jeho 8 letech starší „Vonty“, rozhodně nebyl před závodem „volbou“, která by znamenala vyklizení pozic v boji o přední příčky, nyní v kategorii „N“. Ba naopak, Kobylky nebyly jediným závodem MTBO, který už odjel, máme společně ve šlapkách skvělého Brdmana a Kobylkám téměř konkurenčně na krk šlapající vynikající GOGO Race v Novém Strašecí (však sami organizátoři ZK, pokud vím, pravidelně GOGO jezdí… :o) ). Sám Tom byl nadšen a rozhodnut, když jsem mu sdělil změnu plánu, tentokrát tu „bednu“ dát, až jsem musel krotit jeho drzé odhodlání, že dáme těch 600 bodů :o)… O něj jsem strach neměl, což o to, ale moje delší dobu pobolívající jednou operované koleno, dávalo impulzy do záporných čísel.
Již před startem dle indicií z organizátorského éteru a popisů kontrol, společně s trochou znalostí místního terénu, se dal tušit směr, kterým se budou ubírat naše kilometry. Po startu a prohlédnutí mapy byl základní postup zřetelný – dojet si do Manětína pro „ztracenou“, vyškrábat se pod Chlumskou horu, sjet si pro druhou „ztracenou“ do Rabštejna a po druhém břehu řeky Střely se vrátit zpět do centra. Po cestě sbírat vesměs 20/30-tky, nebláznit na Kozelku pro 50-tku a určitě nechat stranou našeho zájmu zapeklitý 80-tkový Vladař, tyto dvě stolové hory jsou v Tomově věku nad jeho síly. Když zbude čas a dostatek sil v závěru, vezmeme ještě případně kontroly v blízkosti centra.
Vše jde dobře, ale za kontrolou č. 16 ve sjezdu na rozbité cestě mám defekt, měním jedinou náhradní duši a zbytek závodu trnu, aby se situace neopakovala a nemuseli jsme lepit; navíc když je závodníků s podobným problémem na trati víc než je zdrávo. Trocha zdržení nám přihrálo spolujízdu s týmem „ATC“, což se jeví jako dobrá volba, „pomůže“ nám s postupem ze 17 na 24, Tom se statečně drží, ale nakonec volíme jiný postup. Chlumská hora nám vezme dost sil, ale pak se vcelku pohodovou jízdou dostáváme až k hospůdce v Rabštejně, když mezitím ještě řešíme přízemní myšlení jisté mladé slečny na kontrole č. 1, která „lampion s kleštěmi“ zcizila zřejmě pro svojí prostoduchou potěchu. Poslední velkou výzvou je pak silnice směr Žihle, kdy za kamenným mostem začíná po pěkném sjezdu prudký výšlap. I ten nakonec zdoláváme a poměrně pohodovou cestou dosbíráme pár kontrol cestou do cíle. Nakonec zbude ještě čas a „přemluvím“ Toma, abychom ještě sezobli náročnější kontrolu č.9. A pak už jen EKG v cílovém brodu a můžeme čekat, jak to vše dopadne. Spokojenost se mísí s únavou, ale nadšení graduje po zhlédnutí průběžných výsledků, kdy figurujeme na stupínku nejvyšším, a ze kterého už nás nikdo do uzavření závodu nedostane. Jsem na Toma ohromně pyšný, je skvělej a moc mu to přeju!
Díky páni doktoři, dámy sestry a všichni „zřízenci“, za rok opět na Vašem SKVĚLÉM ZÁVODĚ, již se těšíme na Vaše nové téma a Vaše nové nápady. A možná, že bychom už pobyli delší čas…

Petr Kožíšek, za tým „Kožíšci“

Rubriky: Aktuality | 1 komentář