Tentokrát vyprávění jedné z loňských Kobylek naslepo …Hanky.

Spolupořadatelky Kobylek – ségry do nepohody Kristinu s Káťou – jsem poznala během skvělé dovolené ve Skandinávii v roce 2008, ale až do loňska  jsem pak jejich osudy včetně těch kobylkových sledovala pouze skrz virtuální realitu. Kobylky mě lákaly moc, jenže dlouho nebylo s kým a jak… až s rokem 2015 přišla kategorie Kobylek naslepo a s tím i moje Šance. Související obavy z kroku do neznáma se rozplynuly díky Kátě, která mi dokonce dohodila solidního hřebce naslepo i s odvozem. Pár dní před startem již bylo jasné, že svým vílím hláskem ho neoslním, ofouklo mě na Eiffelovce a já s rýmou jako trám skoro nemluvila, byla jsem však stále odhodlána postavit se výzvě. V den odjezdu, v den párování osamocených jezdců, přišla zpráva o jeho střevní chřipce.
Svou žalostnou situaci, a taky že budeme naslepo nalicho, líčím sms Zdeňkovi, tou dobou už rozmisťujícího kontroly. Jeho “hroť to” odvrací myšlenky na rezignaci, Káťa mi last-minute domluví spolujízdu vlakem s partou v čele s Kočkou. Jo, to je ten magor, co v noci místo spánku jezdí na kole a vaří pivo, probleskne mi hlavou nedávno přečtený rozhovor s ním na stránkách Kobylek. Ačkoliv se zpravidla neasimiluji bryskně, už na nádraží mě celou schvácenou objímá hřejivý pocit, že jsem mezi svýma.
Na místo dorážíme pozdě, vrhám se na večeři, přisedá si milý kluk Franta a zjišťuji, že taktéž jede naslepo. Karty vykládám na stůl hned – trpím nedostatkem ambicí, místo řídítek se budu držet kapesníku, mapníku je pro mě skoro škoda… Přesto, divím se, a připadám si jako to píchlý kolo, co na něj zbylo, z písničky Naďa Krchlová, si mě vybere do týmu. Až po startu se dozvídám, že je instruktorem spinningu. Při vzpomínce na svou poslední lekci tohoto sportu, vydýchanou malou místnost (heh, vlastně srovnatelné klima – hic a dusno od božího rána) a akutní nevolnost v tramvaji cestou z té hodiny potu&dřiny, se  pomalu loučím se životem… A hrozně se mílím, Franta je gentleman par excellence, povzbuzuje mě a vůbec nedává najevo, že má fyzicky na víc, krmí mě čokoládou, stačí pomyslet na studenou kofolu a už ji s úsměvem nese, snaží se mě uchránit před přívalem krup…  Do cíle přijíždíme totálně promočení, špinaví a…šťastní. Nakonec to dokonce stačí na 10. místo v mixech, valím bulvy. V pojídání horalky na čas se pak při večerní party stávám dokonce mistrní světa…
Franta je, dámy, letos opět “k mání”, už se těším, až se zase setkáme. Já už si svoji “Kobylku č. 1” v pelotonu nalezla, ale to je zase jiná kapitola tohohle Kobylko-příběhu. :-) Jedno je jisté. Ztracené Kobylky jsou magnetem na dobré duše a příběhy umí psát skvěle. Tak neváhejte a přijeďte si pro ten svůj. ;-)

naslepo

Jak jsem se vydala na Kobylky naslepo

2 komentáře u „Jak jsem se vydala na Kobylky naslepo

  • 8.6.2016 (10.41)
    Trvalý odkaz

    Hanko, krásný článek! Kobylky jsou NEJ!!! Už se moc těšíme!

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..