Na některých závodech se prostě nechybí. A to i přes to, že jsou děti ještě malé a je čas dovolených, tedy dojezd na start je třeba vhodně napasovat do dalšího programu. Přesto, že pořadatelé toho skvělého závodu si ještě ani jednou nenašli čas na naše Ztracené kobylky. Prostě za kvalitní MTBO zábavou organizovanou ležérním a přitom skvěle sehraným Šrottýmem Kunžak, navíc doplněnou parádní gastronomicko-ubytovací péčí Rosti v kempu Chaty Zvůle, se jezdí, i kdyby na chleba nebylo. Nevynechali jsme tedy ani 3. ročník MTBO Napříč Českou Kanadou.
Pavel tentokrát nemohl a tak jsem do týmu povolal velkého fanouška Kobylek Vlastu. Trošku chrt, který si před týdnem na Drásalovi dokázal, že fyzičku má dobrou a kolena na odpis, ale něco jsme už spolu projeli a tak jsme si docela věřili. Navíc po našem loňském 4. místě s Pavlem jsme měli docela vysoké cíle. Oblíkli jsme se do našich funkčních Kobylkotriček a šli na to. Organizátoři nám dali mapy hned po registraci, takže jsme měli moře času na přípravu naší trasy. Po shlédnutí mapy jsme zjistili, že Šroťáci přitvrdili a trať postavili oproti loňsku těžší. I účast byla letos o polovinu vyšší, takže jsme s Vlastou, ač neradi, ale korigovali naše ambice na umístění do první pětky. Těm korekcím nebyl ale bohužel konec, ale k tomu se ještě dostanu. Z mapy na nás koukalo dvacet kontrol rozesetých po překrásné České Kanadě. Krajině, která je protkána velkým množstvím lesních cest všech možných povrchů a kvalit, plné rybníků a jiných vodních ploch a s kopci, které jsou většinou tak akorát “jetelné”. To se ndalo jinak, naplánovali jsme, že objedeme všechny kontroly a protože vyhlášená občerstvovací stanice fungovala až od 12:00 a opravdu jsme si na objetí všech kontrol věřili, vyrazili jsme hned po startu na méně bodově výnosný sever oblasti. První dvě kontroly, rozhledna na Havlově hoře a posed u Vondrových rybníků jsme zvládli hravě a drželi se v čele těch, co zvolili stejný postup. Pak přišel první kufr na rozcestí Pod Suchdolským vrchem, kde jsme kontrolu u cesty minuli a museli pro ni z údolí vracet. Prvních 5 minut ztráty nabráno a začali jsme trošku hudrovat. :) Bunkr na modré nás taky trošku zdržel, protože jsme ho hledali moc brzo a tak jsme na hvězdárnu jeli už docela rozložený. Tam jsme ale předvedli “majstr štik”, protože jsme olampionóvanou břízu našli dřív než kluci z Madety a tak jsme do Strouhy vyrazili s opětovně nabytými nadějemi. Tam se to ale stalo, předvedli jsme mapovou chybu školáků prvního stupně základní školy a místo výjezdu na silnici na Kaproun jsme se objevili u cedule Kunžak!!! Vlasta zahučel, že takovej “provar” ani nečekal a pustili jsme se do mazání ztráty, odhadem dalších 20 minut. Během toho mazání jsme se shodli, že i přes to, že Vlasta mapu nemá, musí se mnou mapovat, protože ve dvou se tak zásadních chyb přece nemůžeme dopustit. Svačina u studánky nás srovnala a tak jsme i další kontrolu blízko Klenovského rybníka zvládli dobře. Odjezd z ní lehce zaskřípal, protože jsme si cestu na silnici “zkrátili” přes voranici od lesáků, ale to skoro nestojí za řeč, ani tenhle řádek. Následovala skvělá občerstvovací kontrola, kde jsme si doplnili vodu, dali melouna a objeli slalom na koloběžce vodu z kelímku nevyleja. Spoustu dalšího jídla a pití jsme nechali ostatním a vydali se na jižní polovinu závodu. Zbývalo nám ještě najít 11 kontrol a měli jsme na to cca polovinu časového limitu, teda něco okolo tří hodin. Bunkr s průvodcem jsme našli bez hledání, jen nás zmátla žlutá turistická na silnici, kde podle mapy být neměla. Ale věřili jsme si a dlouho jsme neváhali. Dokonce ani těžká dohledávka kontroly u Landštejnské přehrady nás moc nezdržela, poradili jsme ji najít větší skupině ostatních. Cestou na Gebharecký rybník jsme zjistili, že ve stoupání to už zase tolik nejede a Vlasta začal nadávat na vazy v koleně. Ale i přes to jsme další kontrolu u mraveniště zvládli dobře a vypadalo to, že jsme se vrátili do závodu. Jenomže přejetí kontroly u Kuní a následná ztráta přehledu o tom, kde jsme, nás vrátila do reality sobotního závodu. Dalších cca 20 minut sekery jsme zaťali do našeho snažení a už docela vyflusaný jsme se zakousli do kopce pod Trojmezím. Krásnou Maříž jsme prolítli aniž bysme si udělali vlastní keramický hrnek a pak jsme překvapivě dobře našli i bunkr na Strážném vrchu. I Pfaffenschlag pro nás nebyl problém a svitla nám naděje, že stihneme dojet v časovém limitu. U odbočky na modrou, kde pak v lese měla čekat kontrola u studánky, jsme se s Vlastou rozhodli, že pro kontrolu jedem, přesto, že nám hrozí pozdní příjezd, protože přece chceme všechny kontroly. Jenomže v lese nás čekalo asi 10 poházených kol a nadávající hledači kontroly číslo 11. Přidali jsme se k nim a bohužel i v marnosti snažení. A protože bylo málo času, po asi deseti minutách jsme to vzdali a jeli bez této kontroly dál. Nutno podotknout, že jsme asi všichni hledali moc brzo. Měřítko a podrobnost mapy byla proti nám, bohužel. Poslední kontrola u obce Matějovec už pro nás nebyla problém a ak jsme sebrali poslední síly a vydali se na posledních 6 kilometrů naší cesty. Měli jsme na ně 12 minut a tak jsme to samozřejmě nestihli, i když asi jen o tři minuty. Ale drobná penalizace nás stejně neminula. Ještě před tím, než jsme zjistili, že jsme byli v kategorii MM až 8., první bez všech kontrol, jsme si sečetli naše účty. Celkem 111 km a 1800 metrů převýšení jsme s Vlastou zhodnotili jako “slušnej” výlet. Pavel náš výkon přes sms okomentoval asi výstižněji: “Rychlost není vždy nejdůležitější!” a myslím, že měl dokonalou pravdu. Ještě to s Vlastou určitě někdy zkusíme, ale budeme povinně oba mapovat a korigovat jeden druhého. Těch víc jak 20 km navíc, co jsme oproti optimu najeli nás stálo hodně sil a umístění v první pětce, rozhodně jsme měli na víc, takže z našeho výsledku jsme zklamaní. Co jsme nezvládli my, dokázali jiní. Naši kamarádi Kočka s Hankou například vyhráli kategorii MIX na dlouhé trati. Našli všechny kontroly a vrátili se ve výborném čase. Gratulujeme nejen jim, ale všem dalším vítězům! Myslím, že za zmínku ještě stojí výkon Matěje a Petra Kdýrových alias Dextrů, kteří v kategorii rodiny dlouhá nasbírali 17 kontrol, s ujetými 91 km, a zaslouženě ve své třídě vyhráli.
Na večerní akci jsme vše poctivě probrali a parádně zapařili s živou kapelou Vrbovci. Celý závod jsme zhodnotili jako parádní a moc děkujeme pořadatelům, že si na jeho organizaci zase našli čas. To naše brblání u nenalezené kontroly 11 neberte vážně, to prostě k takovému typu závodu patří, že pár lidí kontrolu nenajde a vinu hází na pořadatele. Naopak hodnotíme vaše šroťácké dohledávání kontrol jako dobré zpestření a na Kobylkách se jím budeme určitě inspirovat, aspoň částečně. Takže se moc těšíme na 12. července 2014, na kdy se plánuje již 4. ročník.

Zvule2013

Rychlost není vždy nejdůležitější

3 komentáře u „Rychlost není vždy nejdůležitější

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..