Nemůžu říct, že bych se necítil po včerejší noční dodělávce mapy unavený, ale když přijde v podvečer takovýto milý e-mail a ještě navíc zapomenutá reportáž z loňského ročníku, rázem je energie hafo nebo možná i dvě! :) Díky Jirko, fakt to bodlo! :)
Ahoj,
nejen tobě, ale i všem organizátorům ZK. Z povzdálí sledujeme přípravy na letošní ročník a držíme Vám palce ať máte problémů pokud možno co nejméně (vždycky se něco …). S blížícím se datem závodu bude pracovní vytížení větší a větší, tak jen pár řádek než se uvidíme.
Nejprve velké díky za pořádání vydařené taškařice jako jsou Ztracené kobylky.
V příloze jsem zaslal rychlý report, který jsem si nechal dcerou schválit hned po loňském absolvování závodu. Akorát bez náhledu do mapy to již není tak popisné, už to upravovat nebudu, stejně bude za chvilku nový report.
Loni jste nám s Helčou udělali obzvláště radost. Hela ocenila triko ve své oblíbené žluté a já (rodák z Plzně) ocenil velblouda jakožto zvíře spojené s mým rodným městem.
Letos nám bohužel vyfoukli 33, to nám nevadí tak holt máme o jednu cifru víc, změna je život. Pomalu se začínám dívat, jestli již s dcerou nepatříme do kategorie MD+. Nějak to utíká, když si vzpomenu, že jsme začali jako N(aděje).
A ano, zase jsme dopadli jako každý rok. Po dojezdu do cíle si s Helčou řekneme, že na příští závody si předem najezdíme nějaké km na kole, ať nás nebolí przadek. Takže asi zase bude bolet.
Když nepočítám čtvrteční spinning, tak na kolo sednu pouze jednou za rok právě na Ztracených Kobylkách. Teda ne, že bych se nehýbal, ale vyměnil jsem koloběžku za kolo.
Taky jsem si na vás vzpomněl, když jsme s Jardou (z TřaSAABci) 17.5. absolvovali pochod Václavice – Havlovice, který jsme si prodloužili do Trutnova. Posledních 15km (z Havlovic do Trutnova) nám kompletně propršelo. Stejně pěkné počasí jste si užívali i vy při najíždění kontrol.
Na závěr dotaz, lze již vytisknout plakát. Čekal jsem, až bude finální verze se všemi sponzory. Zkusil bych jej u nás v Hradci Králové hodit na spinning a třeba na fakultu.
Určitě jsem měl ještě něco na srdci a zapomněl na to. Až si vzpomenu, udělám si uzel a povíme si to v červnu.
Tak hodně štěstí a na závodech
Ahoj
Jirka Gheorghe Rydrych
Jak se Kupředu kobliha velkému Solimánovi poklonila
Rok se s rokem sešel a my se s dcerou Helčou balíme na Ztracené kobylky. Opět si slibujeme, že na příští ročník více potrénujeme, nastudujeme téma, už určitě na nic nezapomeneme, ale dopadne to jako vždy. Po roční odmlce se k nám připojil opět tým TřaSAABci, a tak využívám jejich dodávky pro dopravu i našich kol. Přeci jen naše “velkokapacitní” auto značky Škoda Citigo se nejeví jako vhodné vozidlo pro přepravu větších zavazadel, natož kol. Stěhování závodu směrem k našim domácím souřadnicím a další termínové kolize mají za následek, že na závody vyrážíme až v sobotu ráno. Za necelou hodinku parkujeme na spodním betonovém parkovišti, vyrážíme pro startovní čísla, provedeme “nutný” nákup textilu a necháme si namontovat mapníky.
Opět máme Helči oblíbené číslo 33 a TřaSAABci startují s číslem 36 minutu po nás. Po obdržení mapy provedeme úkrok stranou a jdeme trasovat. Letos jsme s dcerou vyměnili naše treková kola za horská a udělali jsme dobře. Ne že by to mělo na výsledek vliv, ale víc jsme si užili jízdu. Celý závod absolvujeme v pěti: Eva s Jardou (TřaSAABci), já s dcerou Helčou (Kupředu kobliha) a její přítel Dan, pro kterého je to takový křest ohněm.
Jako většina stoupáme asfaltkou vzhůru a jedeme si pro 50. Cesta na horní vysílač je tvořena jednou šňůrou závodníků, kteří se snaží kopec zdolat a druhou, která již má splněno a sjíždí na další kontroly. Kdo vede kolo (včetně nás) se snaží nepřekážet a uvolnit místo ostatním, kteří to “dají” a vyjedou až nahoru. Posledních pár metrů odkládáme kolo a jdeme si cvaknout kontrolu společně. Další v plánu je 20. Tady si poprvé užíváme výhody horského kola oproti trekovému. Na cestě se nachází větší než povolené množství kamenů a kamínků, které některým nevyhovují (nesmím ani naznačovat komu). Cestou z kontroly na asfaltku Helča neustále popichuje: dáme 72. To byla sranda, prohlásí hezčí polovina našeho týmu a při výjezdu na silnici odbočíme vpravo a míříme k větrné elektrárně (23). Odtud sjíždíme do Kocléřova. Zde se na křižovatce při odbočení na Záboří dáváme do řeči s místní obyvatelkou. Povídání to bylo zajímavé, dozvěděli jsme se spoustu zajímavých informací, pokud bychom nejeli “závod” zdrželi bychom se déle, takhle byl největší majstrštyk neurazit a ukončit rozhovor. V Záboří za hospodou zabočíme a stoupáme pro 21. Po označení kontroly se na chvilku rozloučíme s TřaSAABky, kteří vyrážejí zpět do hospody v Záboří na Krakonoše. Naše trojka se rozvážným tempem vydává za nimi. Cestou přemýšlím, jestli si dát kofolu nebo malého (velkého) Krákoru. Při příjezdu na na nás smutně čekají TřaSAABci, mé dilema je vyřešeno, hospoda má zavřeno. Chvilku pokračujeme po asfaltu než po cca kilometru zamíříme do lesa směrem k 22. Z jedné lesní cesty jsou najednou tři a kterou nyní vybrat jako správnou. Naštěstí jsme vybrali dobře a spolu s další dvojicí závodníků, která nás dojela nacházíme kontrolu. Nyní je to již jednoduché. Sjedeme po lesní pěšině na cyklostezku a jedeme směr tajná kontrola ZK1. Při příjezdu je dle množství kol s čísly vidět, že kavárna bude mít dnes plno. Když jsme Kupředu kobliha, je naší “povinností” ochutnat i něco sladkého. Koblihu či donut nevidím, tak beru s povděkem likérovou špičku a Helča větrník. TřaSAABci regenerují u kávy. Naštěstí jsme se zdrželi déle, takže jsme zastihli loupežníka Macešku. Otázka pro nás jednoduchá neb jsme v pátek s Helčou shlédli tématickou pohádku. Plni energie nasedáme na kola vyrážíme na 14. Chvilka tápání, ale když je v popisu bříza na hrázi rybníka, tak kontrola nebude u cesty ale opravdu na hrázi (a navíc k ní vedla vyšlapaná stezka). Tady jsme se rozhodli obětovat 31 a vydali se na 12. Pro někoho pěkná travnatá lesní cesta pro někoho utrpení, ale i cesta je cíl a zážitek má být hlavně intenzivní. Po najetí na cyklostezku to již byla pohoda. Lampion se nám chtěl schovat za stromem, ale popis byl jednoznačný, takže propichujeme kartičku a razíme na 30. Cestou přemýšlím nad popisem modřín u roury. Jako modřín chápu, ale roura? To bude něco abstraktního nebo eufemisticky řečeno? Na místě samotném se vše vysvětlí a opravdu se jedná o “obyčejnou” rouru v lese. V okolí nacházíme spoustu praváků, až je mi líto je tu nechat, zamáčknu slzu v oku přenechávám je jiným. Na konec zvolíme zkratku do Hájemství, kde se napojíme na asfaltku a pokračujeme směrem k 15 ke kapličce. Tady lehce zaváháme, ale jsme kolegou nasměrováni na to správné místo. Pořídíme si pár fotek a pak již s vidinou konce míříme do cíle. Samozřejmě to není konec, ještě se přece musíme poklonit velkému Solimánovi a pak až zamířit do cíle.
Kartička v cíli předána, mapníky vráceny, jídlo a pití též našlo svého cíle. Děkujeme pořadatelům. Strašně rychle nám to celé uteklo. Na závěr ještě odvolit téma na příští rok. Bohužel musíme vyrážet domů. Později zjišťujeme, že jsme opět volili jinak než většina, ale stejně se těšíme na příští ročník.
Děkujeme všem, kteří pro nás závodníky vymýšlejí a organizují Ztracené kobylky.
