Jak všichni víte, Kobylky podporují obecně prospěšnou společnost Pomocné tlapky, které se zabývají výcvikem asistenčních psů a tak každý závodník přispívá svou „troškou do mlýna“. Jinak tomu nebylo ani letos a díky vám jsme mohli paní ředitelce Haně Pirnerové předat 6000 Kč. Vydali jsme se za cvičiteli do Oseka a já si při té příležitosti uvědomila, že vlastně pořádně nevím, co všechno výcvik psů obnáší, kde se vzal a jak velkým úsilím a nadšením je korunován každý vycvičený pes. I proto vznikl tento rozhovor, který třeba rozšíří obzory některým stávajícím kobylkám a jiné přiměje zúčastnit se příštího ročníku a přispět tak na dobrou věc.

JCH: Paní ředitelko, kdy se vlastně výcvik psů pro tělesně postižené objevil poprvé?

HP: První vodící psi se u nás začali cvičit okolo roku 1924. Jejich výcvik byl ale velmi omezený, a to až do osmdesátých let, kdy dochází k rozvoji výcviku celkově. Po roce 1989 se počty vycvičených psů začínají zvyšovat. Asistenční psi do té doby byli u nás „ TABU“.
Po vzniku naší společnosti Pomocné tlapky o.p.s , které se jako první v ČR začali věnovat přípravě asistenčních psů pro tělesně postižené, vznikají i další neziskovky s obdobným posláním. Z naší školy vyšli první asistenční psi již v únoru 2001.

JCH: Vím, že Pomocné tlapky se vedle výcviku asistenčních psů věnují i tzv. canisterapii. O co přesně se jedná?

HP: Ano. Vedle chovu, předvýchovy a výcviku asistenčních psů se zabýváme také canisterapií. Tohle téma by bylo na samotné povídání. Když to shrnu, jedná se o „léčebný kontakt psa s člověkem“. CT se mohou věnovat dobrovolníci se svým psem bez ohledu na rasu či průkaz původu. Důležité je, aby pes měl dobrou povahu, byl ovladatelný, poslušný. Musí mít také dobrý kontakt nejen se svým psovodem, ale i s ostatními lidmi. Dobrovolníci u nás kromě otestování povahy psa získají vzdělání a všeobecný rozhled v této oblasti. Se svým psem pak „navštěvují“ dětské domovy, ústavy pro tělesně nebo mentálně postižené, sanatoria, domovy důchodců apod. Kromě pozitivních psychických účinků je pak CT využívána i jako podpora léčby u konkrétních zdravotních problémů. Ale jak říkám, CT je téma na samostatný rozhovor, to by nás kobylky asi nepochválily, viďte?:-)

JCH: Naše kobylky jsou zvídavé, lze se někde dozvědět víc informací? Třeba by někdo rád pomohl i takto konkrétně……

HP: Určitě, informace najdou na našich stránkách www.canisterapie.cz . Cennou zkušeností jsou také víkendové pobyty, kde se předávají především praktické rady a poznatky z praxe.

JCH: Paní ředitelko, zpátky k asistenčním psům – rozlišujete je nějak podle toho k čemu jsou určeni? A jaký pes je vůbec k výcviku vhodný? Vím, že se primárně používá rasa retrievera, proč?

HP: Ano, psi se rozlišují podle účelu pomoci. U nás je základní dělení na: vodící psi pro nevidomé, asistenční psi a tzv. šikovní společníci pro klienty s kombinovaným postižením. K té Vaší druhé otázce – k výcviku se opravdu nehodí každá rasa. Pes musí mít především výbornou povahu, být neagresivní, vstřícný k lidem a splňovat celou řadu dalších kriterií. Proto naše společnost cvičí výhradně retrievery-labradory, goldeny a malé procento flat-coated retrieverů pouze s průkazem původu. Tito psi mají inteligentní, přátelskou a nekonfliktní povahu, disponují vrozenou vlohou aportovat a nemají problém se změnou majitele. Navíc se povaha retrievera věkem nemění. Je to středně velký pes, který zvládne i náročnější úkony a přitom je řekněme „skladný“ a přiměřeně náročný na výživu.

JCH: V jakém stáří se s výcvikem začíná a jak dlouho trvá?

HP: Přibližně ve 12-15 měsících, když je pes fyzicky i mentálně zralý. Samotná příprava psa trvá cca 22-24 měsíců.

JCH: Teď jste mě docela zaskočila, dva roky…..co se v nich vlastně při výcviku děje? To pes „chodí do školy“ denně? A cvičí se všichni stejně nebo je každý pes vycvičen pro konkrétního žadatele?

HP: Víte, cesta od štěněte k asistenčnímu psu opravdu nějaký „ten pátek“ zabere. Zkusím ve stručnosti nastínit celý průběh výcviku. V první fázi se zakoupí štěně s průkazem původu, aby byla zaručena povaha a zdraví psa. Štěně je svěřeno adoptivní rodině, která ho dle našich pokynů vychovává a po dovršení pohlavní dospělosti, u fen okolo 12, u psů okolo 15 měsíce, se mladý pes stěhuje do domácnosti cvičitele, ke kterému je přidělen. Ten v testovacím měsíci musí ověřit vlohy psa, jeho povahové rysy a absolvovat veškeré veterinární testy potřebné pro zařazení psa do výcviku. Pokud projde, začíná se s intenzivním výcvikem na míru klientovi. Tato předvýchova trvá tedy přibližně rok a náklady s ní spojené se pohybují kolem 55-60 tisíc korun.

Pak přichází na řadu druhá fáze – při ní jsou první dva tři měsíce všichni psi cvičeni stejně, 5 dní v týdnu po 1,5 hodině. Zde dochází k nácviku speciálních povelů jako je: otevírání a zavíraní dveří, podávání konkrétních předmětů ze země, do rukou klienta, na klín, sundavání ponožek, rukavic, vyhledávání zvonícího mobilu atd. Výcvik je vedený pouze vlohovými hrami, dbáme na to, aby pes žil příjemným životem a fyzické tresty jsou zakázány, protože by narušily pozitivní vztah psa k této práci a člověku. Jakmile tedy pes zvládne speciální povely, vytipuje se podle jeho schopností, ke kterému z čekajících klientů se bude hodit a pes se poprvé setkává se svým pánem. K setkání dochází v našem bezbariérovém bytě, který se co nejvíce snažíme přiblížit běžným podmínkám života rodin. Klient zde pár dní zůstává a při setkání se přezkouší, zda pes správně provádí naučené cviky, sepíší se případně požadavky na cviky nové dle aktuálního stavu klienta apod. Cílem je nafixovat psa na klienta a proškolit jej ohledně péče a komunikace se psem. Od této doby se pak pes po další tři až čtyři měsíce připravuje „na míru“ podle potřeb klienta. Každý pes je tak originálem. Následuje secvičování klienta se psem, opět v tréninkovém bytě pod dohledem trenéra. Po ukončení secvičování klient skládá písemný test povelování a péče o psa a spolu pak absolvují test přístupu do veřejných prostorů (jedná se o test na veřejném prostranství skládající se z bezpečného cestování, pohybu po nákupním středisku a pohybu v restauraci) a test dovedností psa (jde o provádění speciálních úkonů asistenčního psa dle potřeb klienta). Po úspěšném absolvování testů pak pes projde výstupní veterinární prohlídkou a je předán klientovi, který si ho odváží domů. Zde dochází k tzv. sžívání se psem, kdy klient již žije se psem sám, bez zásahu cvičitele, který je mu však v případě jakýchkoliv problémů nápomocen radou či osobně. Klient je s námi neustále ve spojení, má možnost dle potřeby požádat o docvičení cviku a řešení případných problémů. Tato druhá fáze přípravy psa i klienta trvá v průměru 8-12 měsíců a stojí okolo 160-180 tisíc korun. Vycvičeného psa samozřejmě předáváme klientovi zdarma.

JCH: Takže jestli dobře počítám, výcvik jednoho asistenčního psa spolkne nějakých cca 220-250 tisíc korun.

HP: Ano, od předání 8 týdenního štěněte dobrovolníkovi až po předání psa klientovi stojí přibližně kolem čtvrt milionu korun. V rámci výcviku je samozřejmě psovi poskytována prvotřídní veterinární péče a kvalitní strava. Stejně tak je potřeba se věnovat klientovi – cvičitel zjišťuje, jaké má představy o tom, jak mu bude pes pomáhat, jaké bude vykonávat speciální úkony; psycholog a fyzioterapeut zjišťují potřeby klienty, jeho tělesný a psychický stav. Je to prostě celá řada věcí a činností, nadšení a práce lidí, dobrovolníků, které spolu souvisí a umožňují, aby výsledek byl 100% a pes plnil účel, pro nějž byl vycvičen. Ještě Vás nenudím?

JCH: Vůbec ne, pro mě je Vaše povídání opravdu zajímavé a věřím, že zrovna tak bude i pro naše kobylky. Nicméně náš čas pro společný rozhovor se nachýlil, „čtyřnozí žáci“ už na Vás čekají, tak tu mám poslední otázku. Několikrát jsem na asistenčním psu viděla následující větu: Nehladit, pracuji. Proč se nemá výcvikový pes hladit cizími osobami?

HP: Nejen pes ve výcviku, ale i pes u klienta a především u klienta, který se se psem secvičuje. U mladého psa každé vyrušení z koncentrace znamená chybu, která se ze strany trenéra musí opravit. Je to, jako byste školáka, který píše důležitou písemku, vyrušovali hlazením, mluvením na něj. Výsledek je, že udělá chybu, vytrhnete jej z koncentrace. U pracujícího psa hlazení, upřený oční kontakt nebo dokonce mazlení považuji za absolutní neúctu k člověku s handicapem. Naši klienti většinou mají postižené i ruce, mnozí velice špatně mluví. Je přirozené, že pes vyhledává jasný a pevný hlas, zdravé ruce, které mohou pohladit, dát pamlsek. Tím, že však strháváme pozornost na sebe, psa vytrháváme ze soustředění a on pak špatně reaguje na klienta, kterému má pomáhat. Správný přístup je komunikovat a zaměřit svoji pozornost na klienta a psa „tak trochu přehlížet.“

JCH: Paní ředitelko, já Vám moc děkuji za Váš čas a ochotu si se mnou povídat o téhle krásné, prospěšné, ale náročné práci a za náš „kobylkotým“ přeji do dalších let hodně elánu a sponzorů a tím pádem hodně vycvičených psích pomocníků.

HP: Není vůbec zač, bylo mi potěšením a děkuji všem vašim „bikerům“, že svou účastí na Ztracených kobylkách podporují Pomocné tlapky.

 

A co říci závěrem? Že si celý tým paní ředitelky Hany Pirnerové získal můj obdiv a před všemi dobrovolníky za jejich pomoc smekám. A že snad můj první příspěvek na kobylkoweb nedopadl úplně blbě a nebudete se při něm nudit:)

PS  A kdybyste náhodou chtěli pomoci sami, tak můžete………. http://www.pomocnetlapky.cz/cz/jak-muzete-pomoci/

asistenční pes I.  asistenční pes II.

  

 

 

 

Pomocné tlapky, aneb co jsou to asistenční psi a canisterapie?

1 komentář u „Pomocné tlapky, aneb co jsou to asistenční psi a canisterapie?

  • 24.1.2014 (15.29)
    Trvalý odkaz

    Doré novinky.
    Teda, to jsem netušila, jak je vycvičení psa dlouhé. A to o tom nehlazení pracujícího psa zní logicky, ale vůbec by mě nenapadlo, že to může mít až tak velký dopad na jeho fungování….

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.

*

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..