Jelikož zmínky o úspěších ostatních týmů Kobylek a jejich přátel už byly zveřejněny, přispěju jen reportáží z cesty naší hlídky. Náš dámský tříčlenný tým “Zatracené Kobylky” se svým mottem “Jedeme na borůvky” se ocitl na bedně spíš náhodou, ale jsme na to zatraceně hrdé!!
Před závodem jsme se vzájemně ujišťovaly, že strategii „jedeme na borůvky!“ opravdu myslíme vážně. To jen pro jistotu, aby nás náhodou nestrhla závodní horečka od okolo podupávajících závodníků… Jednu chvíli jsme zvažovaly i přejmenování týmu na „Jedeme na borůvky“, ale to fakt nešlo – měly jsme s Ivanou na sobě svá Kobylkovská cyklotrika a byly hrdé na přesmyčku v názvu týmu. Na poslední chvíli se k nám do týmu přidala nová členka – Mářa, které učarovala naše borůvkovská výletní strategie. Kvůli ní opustila původní mix tým a nelitovala :-).
To, že nám konkurenti zmizeli z očí několik vteřin po startu, nás nerozhodilo. Měly jsme trasu předběžně připravenou. Obhlédly jsme naše apartní a čisté cyklooblečky, a rozhodly se pro tzv. „čistou“ MTBO variantu, tj. většinou po pevných a zpevněných cestách, s minimem blátivých vložek… Nejprve jsme naplánovaly trasu, do které jsme zahrnuly povinné minimum 13-ti kontrol. Ale hned nám bylo jasné, že to bychom musely zřejmě spěchat, snad i pospíchat, a borůvky bychom asi ani neochutnaly. A tak jsme se smířily s tím, že budeme diskvalifikovány a začaly postupně trasu měnit a zkracovat.
Jako orientační harcovnice jsem holkám navrhla, abychom se nevydávaly na sever, protože již od Cimrmanů je známo, že dobytí severu je vždy těžké. To ostatně později potvrdilo svědectví našeho druhého dámského kobylkovského týmu.
Naše trasa vedla nejdříve na jihovýchod od kempu Zvůle. Při dobývání první kontroly č.12 jsme se však hned za Terezínem musely vydat po červené turistické značce do terénu. Byla to úzká blátivá stezka, kde mi to smekalo, slézala jsem z kola, propadala se v blátě a chvílemi radši sbírala borůvky. Potkala se zde spousta týmů v obou směrech, ale aspoň jsme byly ještě chvíli v kontaktu s kusem závodnického pole. Zdatní teréňáci pak pokračovali po červené dál, ale my se rozhodly vrátit zpět na pevnou zem a pokračovat za další kontrolou po silnici, hezky přes osady Nový Svět a Dolní Radíkov. Cestou jsme obdivovaly místní architekturu, květenu, kochaly se rozhledy do kraje… naše rychlost to umožňovala :-). Byl tam také pěkný dlouhý sjezd, ale radost mi trochu kazilo vědomí, že co si sjedeme, to si zase někde vyšlapeme! Za Radíkovem navíc někdo vybudoval nový rybník, což nás zmátlo a chvíli jsme kufrovaly, než jsme našly tu správnou cestu mezi dvěma jinými rybníky. Po krásné lesní pěšině jsme dobyly kontrolu č.13 a opět jely zpět na silnici, a dalším klesáním do Českého Rudolce. Ten je pěkně v dolíku, takže pak nadešlo ono očekávané stoupání. Po cestě nás zastavilo auto z protisměru a nějací vtipálci radili, abychom to otočili, že ten druhý směr, tj. z kopce, je snazší. Ani jsem to nekomentovala, slunce mi pálilo na hlavu, tak jsem si šetřila dech na šlapání. I následující kontrola č.18 byla nějaká schovaná. Opět tam nečekaně někdo vybudoval nový rybník, takže jsme strom uprostřed hráze hledaly nejdřív asi o půl kilometru dříve. Nakonec kolem nás projel jiný závodnický tým, který se za jízdy jen rozhlédl, podotkl si k sobě, že to je na kontrolu ještě brzy a odkvačil. Nasedly jsme a vydaly se za nimi dál terénní cestou, která vedla po kamenech, do lesů a do kopce. Trochu mě to mátlo, protože mě učili, že rybníky jsou spíše dolů a v rovinách, ale šetřila jsem dech a modlila se – ať neuklouznu po kameni, po mokrém kořeni, nezapadnu v blátě a ať jedeme správně. Jo, rybník tam byl, cvakly jsme kontrolku, a vydaly se opět po silnici přes Stoječín na Stálkov. Tady, mimo civilizaci, nás zastihl pěkný slejvák. Oblékly jsme bundy, zalezly na kraj silnice pod stromy a využily chvilky oddechu na rychlou sváču. Když největší vodní příval polevil, vydaly jsme se dál po žluté turistické značce, která vedla naštěstí na zpevněné cestě. Po dešti se mi o to víc do blátivého terénu nechtělo… kontrola č. 19, posed, byla naštěstí skoro u cesty. Vysvitlo sluníčko, začalo opět připalovat, azurová obloha a nechtělo se skoro věřit, že nedávno byla taková slota. Následovaly opět hezké sjezdíky a další nově vybudovaný rybník, tentokrát před bizonní farmou u Rožnova. Tam jsme daly pauzu u bufetu. Doplnily jsme zásoby rychlých cukrů (kofola), soli (brambůrky) i tuků (klobása z bizona), zamávaly živým pasoucím se bizonům a pokračovaly. Odtud vedla cesta po krásné rovince, což našemu výletnímu tempu po jídle zcela vyhovovalo. Odskočily jsme si pro kontrolku č. 15 a stále po silnici pokračovaly přes obec Klenová do Senotína. Kousek vzdušnou čarou měla být kontrola č.16, ale čas se krátil, sil ubývalo, neměly jsme ještě ani povinnou kontrolu, takže nebyl čas na hrdinství a tuhle kontrolu jsme se také rozhodly vypustit. Ze Senotína měla vést zpevněná komunikace, na mapě to vypadalo dokonce na asfaltku, těšila jsem se na další pohodovou cestičku s výhledy do kraje, ale cesta se pomalu měnila v kamenitou stezku, polní pěšinu až skončila jen travní pěšinkou. Řítila jsem se po ní, jelo se rychle, z kopce, oči upřené jen před sebe, chvílemi jsem mrkala jen na mapník a v duchu uvažovala, zda a kde jsem udělala chybu. Takhle přece zpevněná komunikace nevypadá, bože, kam se to řítíme! Nicméně jsme to valily dál. Potkaly jsme několik dalších týmů, tak jsem si říkala, že buď to zmátlo víc lidí nebo se kontrola č.9 s občerstvovačkou už někde vynořit musí. Blížila se 16hod, což byl pro tuto povinnou kontrolu navíc časový limit. Podařilo se, byla tam, ta úleva! Dala jsem si několik patiček chleba s pomazánkou, hodila do sebe kousek melounu a rozhlížela se, co si na nás Šrottým vymyslel za technickou disciplínu letos. Mělo se kopat míčem do branek, minimálně 2 z 3 pokusů. V případě neúspěchu se musel vymyslet rým na slovo „Šrottým“. Podívala jsem se na úzké branky a vyzvala holky, že dáme dohromady ten rým. Srýmovaly jsme Šrottým, Kobylky a Zvůli, ale už ani nevím jak. Poté jsme zkusmo každá kopla míč na bránu a všechny se strefily, tj. daly 3 ze 3! Stejně jsme ale odrecitovaly vymyšlený verš, a vracely se ke svým strojům. Viděly jsme, že většina závodníků odjížděla stezkou směrem na západ, tak jsme daly krátkou bojovou poradu, zrevidovaly původní plán a vydaly se také tím směrem. Lesní stezka vypadala sjízdně, pevně a mohla trochu zkrátit naši trasu k poslední kontrole, kterou jsme ještě chtěly cestou sebrat. Po cestě nás čekalo trochu výživné stoupání, naštěstí po asfaltce a na to jsem zvyklá, protože jsem dřív jezdila na silničním kole. Sjezdíkem jsme se dostaly do Kaprounu. Konečně Kaproun! Tuto obec jsme část dne potkávaly na ukazatelích v různých místech a většinou se tam uváděla stejná vzdálenost – Kaproun 3, takže jsme vtipkovaly, že se motáme v kruzích. Po dobytí Kaprounu jsme se držely červené značky, která nás měla dovést ke kontrole č. 10, strom u studánky. Daly jsme tam opět pár borůvek, já našla i pár plesnivých hub. Pomalu se krátil závodní limit a my naposledy revidovaly plány. Samozřejmě, že cílem byla nejkratší cesta domů, do staré vlasti… s co nejmenším převýšením (to byl cíl už od poloviny trati :-) ). Trocha terénu a už zbýval jen rovný úsek po modré turistické (který se mi kupodivu zdál nekonečný), pár zatáček na silnici, a pak osvobozující sjezdík do cíle. Do limitu nám zbývalo pár minut, super načasování. Tam jsem při odevzdávání kartičky spočítala kontroly – sedm! No, na chlubení to nebylo, ale pusy umazané od borůvek dosvědčovaly, že naše závodní motto splněno bylo. Ale jak jsme tak potkávaly ostatní dámské týmy, tak jsem nevycházela z údivu, že jsme na tom nebyly vlastně tak špatně, a nejenže jsme nebyly DNF, ale nakonec jsme skončily jako třetí v naší dámské kategorii! Organizátoři při pohledu na výsledky zrevidovaly dané limity :-). Letos byla podle mne trať asi víc náročnější, některé týmy zariskovaly trasu do neprobádaných končin nebo do velkých dálek, a nám se holt vyplatila naše pohodová strategie. Jely jsme v těžké pohodičce, výletním tempem a obdivovaly okolní krásu. Navíc jsme dorazily i skoro čisté. Nesmrdět potem, tak bychom byly v podezření :-).
Opět velké díky Šrottýmu za báječně postavenou trať v nádherné lokalitě České Kanady, perfektní organizaci akce, úžasné pohostinství kempu Zvůle i luxusní after-party. Na viděnou opět příští rok!

Zvule2014_Kobylky

Borůvkářky v Kanadě

1 komentář u „Borůvkářky v Kanadě

  • 21.7.2014 (9.25)
    Trvalý odkaz

    Kristi, ten veršovaný popěvek zněl:
    “Se Šrottýmem Kanadou
    Kobylky vás provedou!”

    I.

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..