A další příspěvek nám poslal náš unikát, věčně druhý Saša! To už je proti pravděpodobnosti, že se mu stále nedaří být ve své kategorii nejlepší … Ale, upřímně, kdo z nás by nechtěl být 6 x za sebou stříbrný! A ještě k tomu na Kobylkách, které jsou pěkně nevyzpytatelné!

No tak já taky přispěju, když se tak hezky rozepsali soupeři z absolutní bedny!
Kobylky jsem si při plánování roku určil jako vrchol sezóny (spolu s 1000miles, na které jsem se nakonec nedostal) – cíl jasnej, konečně prolomit stříbrné prokletí. Rychlá Iva, se kterou jsme nabeton domluveni, se mi v únoru vy/omlouvá s tím, ze MOŽNÁ pojede Loudání a ať jí dám dva týdny na rozmyšlenou. Bezcitně říkám, že potřebuju jistotu hned – rychlých žen je šlakovitě málo, ale jsou (literární hádanka ;-)), takže zkouším rychlou Jitku, se kterou jsem nikdy nejel. S radostí bere – nemá parťačku.
Před startem klid, připadá mi, že víc udělat nešlo. Čas na rozjetí a motivační esemesky ;-) mapu sice nastudovanou nemám, prostor chlapi docela utajili, ale tušení směrem k Plzni NEBO Berounce (pár fotek jsem poznal) se potvrzuje a vím, že jediným problémem je Střela. Mapa v ruce, postup jasnej (napadlo to ostatně všechny), chytáky uprostřed prostoru vymyslíme po cestě ;-)

“Fronty” na postupu k jedničce, v kopci je fůra času na první tuning strategie, takže vidím, že taktika “beru vše” dnes nebude rozumná a operativně se rozhoduju vynechat trojku. Těsně před 21kou nás dojíždějí největší soupeři, kteří pro ni zjevně jeli, a já si říkám, že je to OK a že těch třiceti bodů budou litovat (a taky asi jo). Kontrola nikde, fotíme, neřešíme. Za 26kou lehám na trávě při neopatrném objíždění nečitelné soupeřky; naštěstí zcela bez následků, jedno neadresně myšlené vulgární slovo a jsem zase OK. Letíme do Plas, Jitka využívá znalosti pohádky (to bylo od počátku na ní – ona byla ve školce, já měl před státnicema ;–)) 18ku nachází ona, a k dovršení mé slabé chvilky nastává blackout pod viaduktem, který při našem průjezdu neexistuje – zřejmě tam čachrovali čerti, nebo snad lesní skřítci? Dojíždíme mezi chaty a já vidím že je zle a neochotně velím k návratu v našich stopách. Za tři minuty překvapení – most jak kráva, kleště visí metr od cesty. Tady bych, Mílo, přednášku o mapování určitě nepořádal ;-) ani výmluva na koukání do mapy nefunguje, fakt nevím co se tam stalo, ale GPS záznam zpětně mluví jasnou řečí. Minuty zmatků končí až na autobusové zastávce na návsi, kde si pro sichr přečtu, že jsme skutečně v Rybnici ;-)

Náladu si zlepšuju až u 27ky, kde neomylně kašleme na tu autostrádu, co nebyla v mapě – zmatení soupeři nás nespletou, má přece jiný úhel. Trošku se motáme v Oboře, zdánlivě kratší cesta není vždycky rychlejší, někdy totiž končí u někoho doma. Další postup už bez chyb, ale u vysílače (čas 3:00) vidím, že budeme mít problém s časem. Přesto bereme drahé na východě – škrtat budeme ten střed. Za 11kou vidíme v krátké době už podruhé Vencu s Jardou – jejich nelogický postup dešifruju tak, že zřejmě museli přijet podél Střely, a vypadají tak prošitě, že to byla pravda. Dojíždíme je v Borku a Vašek má symbolicky na řídítkách uctivě smeknutou přilbu. Dobírám si ho, že ho prásknu a budou disk ;-)), ale na velké vybavování není dech a oni pak mizí jinam (asi zase špatně) a pak už je vidíme až otrávené v cíli.

U svatého Vojtěcha chválím jeden vzorný mix, kde slečna tlačí až ke kontrole i bez čertovy přítomnosti – překvapeně říkají, že se to přece musí 8-))), já na to že se to MÁ, ale ne vždycky dělá… V Kozojedech mi ale bez varování padá hřebínek – krize jak vyšitá. Naštěstí narychlo nacházím spásonosnou návratovou variantu. Neúnavná Jitka mi s úsměvem nabízí tlačení, což s díky odmítám a nacpu do sebe co jde, ale ještě dvě kontroly a dvě vesnice trvá než to zabere a až u 6ky se konečně trochu probírám. Lehká komplikace s (ne)cestou k 5ce, pár nadávek v hlubokém lese, pak 2x potkáváme Plzeňskou smršť – chlapi jedou neskutečnou pilu a já mám radost, že jsem celkové vítěze odhadl správně. Bereme ještě Malovanou skálu (něco holt odečteme), díky zkratce na žlutou známé ze třetího ročníku konečně předstihujeme Jindru Vostrou, na nádraží jsem líný udělat dva kroky k pekelnici a nechám Jitku snímat, i když vím, že mám se svoji smůlou v lásce hrát já – a taky to podle toho dopadlo… Finiš, v brodu jsem si ráno vybral špatnou trasu, závěrečný panák a mrtvý lehám do trávy za autem. K dovršení frustrace přijíždí Iva s tím, že jsme zatím třetí. Spočítám narychlo body (bez pekelnických bonusů, v nichž se nevyznám), jdu si pro pivo a mezi chatkami si vrabci cvrlikají něco o tom, že Kokořín tentokrát vyhořel. Naštěstí v kempu nejsou kanály, takže jdu středem, na karuselu vidím nějaký strašně malý číslo a společně se Zdeňkem pak naštěstí nacházíme tu ukradenou kontrolu, kterou nemáme započtenou, čímž se ocitáme na předplaceném druhém fleku a já mám “splněno” a zase rok o čem přemýšlet 8-)))

Večerní akcička bez chyby, nicméně únava mi nedovoluje zúčastnit se her, tak jen fandím. A v neděli úžasné vyjetí do Týnice – to abychom ty čerchmanty konečně zahnali. Jenže než jsme si prohlédli chrám a výstavu o zaniklé lokální trati, povedlo se jim mrchám udělat mi venku díru do nového bezdušáku 8-)))

No co bych vám povídal – akce roku jako obvykle, dopilovaná do detailu. Myslím, že děti z toho musí být úplně unešené, a to je důležitější než deset pařezů nad cestou… Námět na příště – chybí snad už jen limitovaná edice plyšáků nebo tak něco (Zdeňka zrovna ne, ale jednu z dam bych si na polštáři představit dokázal 8-)))

Příběhy ZK – ATC Kokořín

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..