Dneska vám nepíše šéf závodu – Gebi, ale já. Winnifred, sestřička Ina, no však víte, ta z pódia, ta co tetuje, přijímá reklamace výsledků, věší vám na krky medaile, nebo blbne s vašima prťatama na večerní diskotéce..

Nechám vás nahlédnout do zákulisí, jaké to je být manželka hlavního pořadatele. Jak vypadá náš celý rok, když vlastně děláme jen jednu červnovou akci. Možná tím odpovím na časté otázky: „A kolik vám to zabere času?“

Jak to všechno začalo, z mého pohledu

Ačkoliv jsem kancelářská krysa a doma gaučový knihomol, nebo si to přinejmenším myslím, pořád tak nějak lítáme z akce do akce. Tenhle můj kluk z IT, co má vymakaný nohy, obchodního ducha a nádherně nakažlivě se směje, mě totiž nadchne pro jakoukoliv blbost. A tak účast na orientačním cyklozávodě byla třeba i zakončením naší svatební cesty.  

„Romantika“ na svatební cestě. Nezvracím, lovím lampion zavěšený pod mostem ;)

První kobylky na spadnutí

Pak to šlo ráz na ráz, najednou pijeme v hospodě na Pytlákově schovance panáky s nějakým Pavlem, co chce dělat svůj závod. Jasně, pomůžeme. WTF?!? Další rok místo kupování výbavičky miminku doma stříhám papírový medaile a následně v 6. měsíci počítám výsledky ve stanu, kde je nejmíň 40 °C a starostlivě sleduju rodinky, co se jim taví hlavy v helmách a pláště na asfaltu. To byl rok 2012 a první ročník kobylek.

Druhé, třetí, čtvrté,…

Postupem let se zapojuju do příprav víc a víc, jsem přece „doma“. Jenže při závodě samotném se kvůli našim dětem organizace nemůžu pořádně účastnit, kupodivu mrňata nebaví tři hodiny sedět na registraci a ořvou, že dávám JEJICH medaile jiným dětem. A tak bohužel efekt těch desítek až stovek hodin předchozí práce pozoruju pár let na dálku z pískoviště a dělám jen komunikační spojku.

2013 – představení osmiměsíčního organizátora na 2. ročníku v Machově mlýně

Už jsem taky třeba prošvihla celou Kobylkopárty. Těšila jsem se, jak se budou lidem líbit mnou připravené večerní soutěže. Jenže to nesmíte tvrdě usnout při uspávání mimina. Ve dvě ráno mě probudila dunící hudba a šla jsem si akorát seškrábnout manžela z terasy.

Až během let jsme se naučili, že je lepší naše děti na kobylky nebrat. Zapojíme je, až budou sami chtít a emocionálně zvládnou se o maminku rozdělit se stovkami lidí.

2019 – ti vyrostli!

Pořadatelé v řadě případů se závody končí v okamžiku, kdy založí rodinu. Musí prostě večer koupat a ne pořád sedět u kompu a řešit organizační detaily, navíc když to nepřináší zisk. Nám závod skvěle šlape. Jakto? Jsme na to dva a kolem nás skvělá banda šikovných lidí.

Někdo na mateřské začal podnikat, my rozparádili kobylky (a zrekonstruovali barák). Uvolnila jsem Zdeňkovi ruce, aby mohl vše posouvat a dokončit. Dotáhla jeho nápady k realizaci. Ani v nejmenším jsem se nezlobila, že večer ZASE nepustíme Klub filmového diváka, ale budeme kontrolovat platby a šťourat do startovky. A hodně jsem se od svého projekťáka naučila. Hlavně neprokrastinovat a rozhýbávat věci do chodu, protože nikdo jinej to neudělá a nerozhodne.

Náš rok

Takže kobylky jsou v červnu. Po závodě zaplatíme útratu za guláš a občerstvení, vykopneme anketu a asi na půl dne vypneme přetížené mozky. Vyzvedneme odložené a několik týdnů opomíjené děti. Pak pár dní vyhodnocujeme, smějeme se s příběhy závodníků, radujeme se z pochval a sumarizujeme návrhy a zlepšováky na příště. Jindy v létě pracujeme málo, ale letos jsme věnovali mraky času hledání jiného místa. Ptali se, googlili, telefonovali, objížděli, vše v rámci rodinných výletů a „prázdnin“.  Letos to nakonec s tím místem neklaplo, jak jste se mohli dočíst v článku, ale zkušenost to každopádně byla. 

Podzim – jednáme se sponzory, definujeme nový termín, děkujeme a utužujeme tým. Třeba tím, že zorganizujeme společný oběd, víkend. Vymyslíme nové téma, barvu organizátorských triček, která já pak nakoupím, nechám je naše lidi vyzkoušet (příležitost se setkat u nás doma na brainstorming jen s malým střídmým obžerstvím), pak pošlu k potisku. Grafické podklady chci letos dělat už komplet sama. Teda správně řečeno doupravit a zkompletovat. Používáme totiž autorský motiv navržený skvělou profi-grafičkou Petrou Strnadovou (kolegyní Zdendy z bývalé práce) – její logo a písmo patří už neoddělitelně k našemu závodu. Jenže ačkoliv se logo používá pořád dokola, úprav a věcí s ním je kolem závodu strašně moc a finančně nám to nedávalo smysl ani jedné straně. Takže před lety zaznělo, kdo se toho ujme, he? No jo, já, jasně. A WordPress taky se naučím ovládat, ať na to Zdeněk není sám.   

Pak už máme zimu, během které pořádáme sportovní víkend u nás na horách pro větší okruh kamarádů a milion drobotiny, s tématem večerní akce, běžeckým orieňťákem a odměnami.  A zase chystáme diplomy, ceny dětem i účastníkům, hudbu, kostýmy. Vidíte, žádné dlouhé zimní večery s knihou, filmem, kurňa kdy..?

 

Jaro už musí odsejpat, finišujeme výrobu věcí do cen, technicky pilujeme podporu závodu, fakt příští rok si toho nevymyslíme tolik!!! Vyrábět třeba obrandovaný textil je dost nevděčná věc. Pořád zvoní kurýři a balíčky a krabice se doma kupí, neustále aktualizujeme googlesheets, kde rozdělujeme a odškrtáváme úkoly. Setkání organizátorů přibývá, ještěže na to nejsme sami. Naše děti se perou a začínají být uječené, protože zrcadlí to, jak se cítím já. Dva týdny před závodem zjistíme, že máme moc malé auto na převoz všech těch krámů, zbývá udělat 10 z 45 úkolů a starší Brůně si hrálo s někým, komu právě vypukly neštovice…

Ale nakonec vše dobře dopadne, protože přípravu jsme nezanedbali a věnovali se jí FURT. Víkend se závodem zvládneme s non-stop maximální tepovkou, aniž bychom si s někým pořádně popovídali nebo si to dokonce užili (ha!).

2018 – děkovačka organizátorů (téma Nemocnice na kraji města)

A u toho všeho ještě pracujeme. Teda Zdeněk, full time. A nešidí to, ani náhodou. Technický ředitel, který je vlastně výborný obchodník a HR specialista (můj názor). Do práce skoro celoročně jezdí na kole a k večeru potom sežere, na co přijde. Já měla nějaký šolichy a teď se rozhlížím, co by dávalo smysl. Pořádání kobylek není totiž full time job. Není to ani part-time job. Zabere to hodně času, pravda, ale protože nemáme jiné koníčky (!?!), zvládáme to i po večerech. Za ty roky už je řada věcí rutinní záležitost, a tak si kromě fůry zažité operativy vlastně jen hrajeme s novými tématy a cenami, aby se nám závodníci náhodou nenudili.

Job wanted!

Zrovna po Praze rozesílám svoje životopisy na marketingové a produkční pozice, troufám si na web editora a samozřejmě administrativu, exekutivu. Jestli mě chcete, ozvěte se brzy. Ráda bych práci sladila s kobylkami, s rodinou a neskončila za dva roky u Nešpora. Ocením i částečný úvazek a možnost vzít si občas práci domů, když to v noci za zdí začne kašlat.

Neumím nic flákat, takže se připravte na příval energie, fůru kreativních nápadů i zvídavých otázek, a trochu mě, prosím, kroťte. Odvděčím se vrozenou loajalitou, budu nosit vzorky z mých (prý skvělých) kulinářských experimentů a dokážu, že usmívat se dá i pokud jste vstali ráno levou nohou. Dlouho jsem makala u notebooku doma, už se těším na vzdušnější prostory s monitorem ve výšce očí. Kde nebude pípat sušička a někdo mě vykope ven na oběd.

Tak kdo hledá fajn kolegyni, dejte vědět. Napište mi na katka@ztracenekobylky.cz, CV na LinkedInu. Nelekejte se délky praxe, klidně budu nosit jen ty koláče. :D

 

P.S. Přelouskali jste to až sem, máte můj obdiv. Na viděnou nejpozději na příštím ročníku. S návštěvníky! Těšíme se strašlivě na zimní brainstormingy, co za pitominky vám vymyslíme. A garantuju, že mě zas nepřehlédnete. :D

V civilu mě při závodě jen tak nepotkáte: 2017 – S čerty nejsou žerty: Angelína
2019 – Limonádový Joe: Winnifred

 

 

Deník kobylkomanželky

1 komentář u „Deník kobylkomanželky

  • 10.10.2019 (20.48)
    Trvalý odkaz

    Přidám svojí zkušenost, jak pořádání orienťáckých závodů může pomoct k získání zajímavé pracovní nabídky. Před dávnými a dávnými lety ve věku nějakých 19 let jsme pořádali s orienťáckým oddílem jedny závody. Formálním ředitelem akce byl sice někdo jiný starší, ale vlastní průběh akce jsme vlastně řídili s podobně mladým kamarádem. Součástí pořadatelského týmu byl i jeden z nových členů oddílu, který tehdy krátce experimentoval s orienťákem, logicky tam zastával nějakou podpůrnou funkci typu parkování/pomoc v cíli apod. Asi jsme na něj udělali dobrý dojem, když nám po závodech říkal, že by nás případně mohl využít při jeho podnikatelských/pracovních aktivitách. Jmenoval se Libor Malý a tehdy rozjížděl Jobs.cz :-) No na náš věk jsme asi předvedli super výkon, ale na vyhodnocení toho, jaká super příležitost se nám otevírala, jsem tehdy neměl asi ještě dost zkušeností…

    Jo, a v rámci seznamování se s WordPressem doporučuju zkusit udělat něco s fungováním komentářů, nejen že mě to nutí pořád něco opisovat, ale ještě to pak komentář někdy zahodí…

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.

*

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..