A taky Irena z OK Rakovník si nenechala ujít příležitost podělit se o svoje dojmy …

Limonádový Joe … tenhle film jsem jako malá holka měla děsně ráda. Vyrůstala jsem na rodokapsech a „májovkách“, milovala jsem Divoký Západ, kovboje a Vinnetoua. Limonádový Joe, to byla tehdy pro mě taková „kulťárna“. Ve filmu byl padouch. Jeho kumpáni. Nevinná dívka. Nevinný otec :). Zhýralá barová pěnice. A pochopitelně Limonádový Joe. Pohledný, urostlý a kladný. Jediné, co mi na filmu tehdy vadilo, bylo to, že hlavnímu hrdinovi říkali Limonádový Joe a ne Limonádový Džou. To by znělo víc americky. Ale parodie je parodie …
V pátek před závodem jsem tedy stáhla film Limonádový Joe a večerní program byl jasný – povinné sledování Koňské opery. Musím podotknout, že po cca 40 letech už mi film vůbec nepřipadal cool. Několikrát jsem usnula a následně se probrala z kómatu, naštěstí vždy v těch sekvencích, které byly v otázkách Kobylkokomisařů při sobotním závodu. Můj manžel Milánek, který na tom byl co do svěžesti výrazně lépe než já, zkonstatoval po několika minutách sledování filmu, že „to je blbost a jdu balit“. A asi dobře udělal, protože si nic nezapomněl.
V sobotu v půl osmé ráno jsme vyrazili z Rakovníka a hurá do Mladotic. Zaparkovali jsme, odprezentovali se, popovídali se známými, vyslechli si rozpravu a pak jsem se, cca 20 minut před startem, šla převlékat do úboru.:) Byla jsem si jistá, že jsem si sbalila cyklokalhoty a cyklotriko, ale z tašky jsem vytáhla cyklotriko a další triko. Kalhoty nikde. Jako správná žena jsem propadla panice, vylezla jsem z auta a mírně hystericky povídám Milánkovi „tak si představ, že jsem si nechala doma kalhoty na kolo a místo toho si sbalila triko, který nepotřebuju. CO SI MÁM VZÍT NA SEBE?“ Manžel odvětil typicky mužsky „tak to teda nevím“. Já na to „na sobě mám rifle a v tašce pyžamový kalhoty. Holt pojedu v pyžamu, to bude pohodlnější.“ A najednou se vedle mě ze sousedního auta ozvalo „a tyhle kalhoty by nestačily?“. Soused, bohužel jsem nezaregistrovala startovní číslo, vytáhl svoje náhradní kalhoty z kufru a naprosto samozřejmě a ochotně mi je půjčil. I když musel vědět, že je vrátím propocené, špinavé, zkrátka použité. Ještě jednou moc děkuji za záchranu mého pozadí, které by dorazilo do cíle ve výrazně horším stavu. A opětovně děkuji za to, že dobrý člověk ještě žije …
Kudy jsme s Milánkem při sobotním závodu jeli a jaké kontroly jsme orazili, s tím, bohužel, nemohu sloužit. Jezdím bez mapníku, tím pádem i bez mapy. Ale mapník mám. Pěkný. Od Miryho. Dostala jsem ho asi před třemi lety k narozeninám. Upřímně … moc nadšená jsem nebyla. Větší radost by mi udělala třeba voňavka nebo ňáký pěkný vztekačky. :) Nicméně jsem také nemusela dostat nic, takže už mlčim. S mapníkem jsem jela asi jenom třikrát, to abych vypadala, že to taky s mapou umím, hihi. Když jsem jela s mapníkem naposledy a snažila jsem se sledovat, kudy jedeme, dostala jsem v cíli od mé drahé polovičky „vynadáno“. Milánek mi tehdy řekl „ty do tý mapy radši vůbec nekoukej, protože pak jedeš pomalu“. Tak, a od tý doby bez mapníku.
Nicméně Milánek v sobotu dlouho přemýšlel nad naplánováním trasy. Pořád špekuloval, kudy jet a kudy ne. Milánek totiž, když se koukne na mapu, tak (na rozdíl ode mě) hned vidí, kudy je to do kopce a kudy z kopce, a snaží se trasu naplánovat tak, abych moc nedržkovala. Takže pěkný široký cesty a tak. Žádný divočiny. Hned zavrhnul kontrolu za 30 a 50 bodů nedaleko startu, prej by to bylo do kopce a vyšťavili bysme se hned na začátku. Pak tohohle rozhodnutí litoval zhruba tak dlouho, než jsme dojeli na druhý konec mapy na kontrolu za 70 bodů. A pak znova. Několikrát opakoval, že jsme na ty dvě kontroly jet měli, protože bychom nasbírali víc bodů, dojeli v limitu atakdále … Nakonec ale vždycky zkonstatujeme, že jezdíme hlavně pro radost. A když se navíc zadaří a je z toho pěkné umístění, tak je to příjemný bonus navíc …
Závod se nám líbil. Pro mě byl náročný (ostatně jako všechny :)), protože jezdíme bez gumicuku a musím si to všechno poctivě odhamtat. Gumicuk ale máme. Pěkný. Nový. Od Hvězdáře Petra Prunera. Bohužel stejně jako moje cyklokaťata zůstal doma … I tak mému muži děkuji za dvojí popostrčení do kopce, bodlo mi to. Jezdili jsme hodně v lesích, to bylo krásné. Zlatá cihla v Hůrkách na nás nezbyla, i když jsme si na ni mysleli :) a vezli si i taštičku, ale co … Najezdili jsme necelých 94 kiláčků s převýšením cca 1 500 metrů. Nasbírali jsme 590 bodů včetně dvaceti od dvou Kobylkokomisařů, které jsme cestou potkali. Do kompletní sbírky neuvěřitelně krásných medailí od Preciosy nám chyběla placka za druhé místo. Skončili jsme druzí, sbírka je tedy kompletní. :) Kobylkopárty tradičně kvalitní.:) Zkrátka parádní akce, vyčištěné kebulky, a o tom to je …
Tak zase za rok … :)

P.S. : Pokud se ovšem můj Milánek nerozhodne jet Loudání, které je termínově v kolizi se Ztracenými kobylkami. :)

Limonádové Kobylky

1 komentář u „Limonádové Kobylky

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.

*

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..