Napříč Českou Kanadou (MTBO Zvůle) je naší pravidelně navštěvovanou akcí, pokud zrovna nemarodíme my nebo naše děti. Letos to vypadalo s nemocema “nadějně”, protože mě před akcí klátil nějakej klimatizační chrchel. Váhal jsem do středy a ten den začal svoji účast odvolávat. Pak jsme ale s Káťou zajeli na kratičkou vyjížďku na Prdek (a na jednoho Prďáka) a náhle se mi svět rozjasnil a kontury Kanady se zase začaly vynořovat z mlhy. Ve čtvrtek jsme si vše ještě stvrdili po odpolední kávě a se slovy: “Jedeme tam hlavně za našima kamarádama”, jsme definitivně svoji účast potvrdili. Byl jsem rád i kvůli Badisovi, kterého jsem do toho uvrtal, protože Vlasta jel tentokrát za Outsidery s Hankou (a dvěma vozíky plnými Adélkou a Marťasem).
Zvůle začíná tradičně už v pátek, kdy se v kiosku sejde zdravé jádro, hecuje se, vzpomíná na předchozí ročníky nebo na čtvrteční čištění zubů, co se protáhlo a bylo provedeno důkladně, tedy lihem!:) To se pak moc odcházet nechce, tím spíš, když začne Rosťa se synem a Petrem Kdýrem brnkat na kytáry a mluvené slovo se začne rýmovat. Uff … kolem jedenácté jsme se naštěstí urvali a šli spát.
Sobota nás nepřivítala zrovna pěkným počasím. V noci popršelo, terény notně zvlhly. A radar hlásil, že přes den rozhodně nevyschnou. Tak zaplať pánbůh za to, že aspoň start byl za sucha! S Badisem jsme utvořili tým pod názvem Ztracené kobylky v kufru a po nafasování mapy jsme naplánovali okruh proti směru hodinových ručiček, který oficiálně končil někde kolem povinné občerstvovačky. Ta tradičně komplikovala tvorbu jakékoliv rozumné strategie, protože je otevřená pouze od 12:00 do 16:00 a její minutí znamená diskvalifikaci. Na mapě jsme si ale před závodem vyznačili tzv. Vlastovu strategii, která pokračovala nenasytným sběrem kontrol i na JV od startu/cíle. Vlastovu proto, abysme ho trošku potrápili, až se na naši strategii podívá. To se i povedlo a tak jsme si splnili první cíl závodu.
Tím druhým, nevysloveným, bylo navázat na tradici beden a poprat se o nejlepší umístění. Proto jsem taky oslovil Badise, protože je to výbornej chrt a taky, jak se ukázalo, dobrej mapař. Skoro celou cestu udával tempo a asi třikrát udělal korekce mých fatálních mapových přehmatů, které asi částečně plynuly z toho, že jsem byl postupně děsně “vycinkanej” a mozek se úporně soustředil jen na to, aby nohy šlapaly, mapa byla mokrá jak vodník z Komorníku, co jsme kolem jeli, mapník a brejle se zamlžovaly, prostě pohoda. Jen jeden kufr Badis neubránil, ten v posledních čtyřiceti minutách, kdy jsme odvážně směřovali na kontroly 14 a 4 (podle Vlastovy strategie!) a tak jsme dostáli svému názvu. Jak bude určitě vidět na postupech, na jedné odbočce jsme uhnuli a neměli a pak se 20 minut motali a nevěděli jsme, kde jsme. Byl ještě nápad vršit chybu na chybu, protože “mapa sice vůbec neseděla, ale pocitově to je tutově tudy”, ale nakonec zvítězil rozum nad chamtivostí a my se vydali bez čtrnáctky a čtyřky do cíle. No vydali … mazali jsme, co to dalo, protože bylo sakra málo času. Cestou jsme pár podobně vyšťavenejch borců plíživým způsobem předjeli (upřímně, moc jsem nevnímal, kdo to byl – nebyl čas dívat se, kdo je kdo!) a do cíle dorazili “luxusní” minutu před limitem a !hlavně!, jak se pozdějc ukázalo, 10 sekund před týmem Beta Ursus, který byl čtvrtý! Takže byla potřetí za sebou bedna a z ní plynoucí velká radost! Nebylo to ani letos zadarmo, ne úplně účelně (viz ten kufr) jsme navalili 112 km a nastoupali víc jak 1800 výškových metrů. Na šesti hodinách s časem jízdy 5:15 to je myslím celkem magořinec. A když pak člověk urve bronz o 10 vteřin, je to jak z nějakýho nepovedenýho filmu! Navíc jsem v neděli sotva slezl schody, holý kolena po tom zápřahu v mokru si hodily skoro generální stávku! :)
Parádně zajel i Vlasta s Hankou, kteří vyhráli kategorii vozíků. Následovali je druzí Kačomyšáci. Nalezené kobylky jely po dlouuuhé době v kategorii mixů a bylo z toho pěkné 12. místo. Prostě jsme se zas neztratili a byli vidět. A to nemluvím o večerní šrotpárty, která ukázala, že nám ještě nějaké síly zbyly. Většina z nás totiž končila až kolem druhé hodiny ráno a také si bohatě trsla na tóny kapely Almost Acoustic. Prostě opět parádní akce, kam vyrazíme určitě i za rok, kdy budou dělat už 10. ročník!

Fotky jsou ve fotogalerii.

Bronzová Kanada, aneb 10 vteřin na 6 hodinách!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.

*

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..