Poslední dvě sezóny Lenka na kole vůbec nezávodila a Kobylky byly jejím prvním závodem po mateřské pauze. Moc jsme nevěděli, co od sebe v této situaci čekat, ale dopadlo to nad očekávání. Alespoň výsledky to říkají, stejně jako při naší poslední společné účasti před 3 lety se nám podařilo zvítězit i v absolutním pořadí. Tím pádem je asi mojí morální povinností se podělit o naši závodní strategii.
Kobylky jsou naší srdeční akcí. První ročník Kobylek byl zároveň i naším prvním společným závodem a dokud to šlo, jezdili jsme sem spolu pravidelně. V roce 2016 si svoji první neúčast zapsala Lenka a o rok později i já, důvody jsou popsané jak ve starším článku na webu Kobylek, tak v mém zhodnocení loňské závodní sezóny. S návratem do kolotoče dlouhých orientačních závodů jsme trochu otáleli, pár původně zvažovaných akcí jsme odpískali, ale Kobylky jsme si nemohli nechat ujít. Já měl ještě jeden důvod k účasti navíc, když byla letos partnerem Kobylek Ústřední vojenská nemocnice. Tam mi před 10 lety trhali osmičky pár dní před tím, než jsem se postavil na start Bike adventure a tam se poprvé podíval na stupně vítězů, o tom mám taky článek
Na start jsme ale nastupovali za úplně jiných podmínek, než v minulých letech. Lenka měla na kole naježděno jen 145 kilometrů z akce Do práce na kole a k tomu dalších 55 z krátkých společných projížděk s Míšou v sedačce. Míše se na kole zatím moc nelíbí, nejčastěji během jízdy říká slova „sundat“, „vyndat“ nebo „drncá“. Já zas na jaře kvůli nemoci 6 týdnů nesportoval a tisícovku najetých kilometrů překonal až při Kobylkách, což se mi nikdy v minulosti nestalo. Taktické předzávodní přípravě taky nešlo dát tolik času, jako v minulosti. Klíčové bylo hlavně zajistit hlídání pro Míšu (jela s námi babička) a před startem ji vyslat na procházku. Nad umístěním ztracených kontrol jsme se ale stačili zamyslet. Rabštejn nám byl jasný hned včetně přesného umístění hospody, zatímco u kontroly pod Chlumskou horou jsme si nebyli jistí a říkali jsme si, že až dle umístění kontrol budeme buď někde mezi jinými kontrolami blízko Chlumské hory hledat nějakou infotabuli s kontrolou, nebo infocentrum. Na základě informací z rozpravy se finálně rozhoduju, že průkazku nacpu do kapsy a nebudu ji přidělávat na pevno ke kolu. Těší mě, že i zde na rozpravě zaznívá pár vět o pravidle, že členové dvojice mají při závodě jezdit společně a že to budou pořadatelé v rámci možností hlídat – loni při pořádání Bike-O-Challenge jsme se na dodržování fair play taky zaměřili, jinak tady jsou sepsané zkušenosti a můj pohled na to, co je v pořádku a co už ne…
Brzy po obdržení mapy na startu zjišťuji, že tentokrát by nebylo dobré ze startu odjíždět metodou „vzít mapu a hned odjet“. Vyrážíme víc jak minutu po našem startovním čase s tím, že mi dává smysl začít směrem na západ a nejdříve vysbírat kontroly v jihozápadní části mapy, kde to vypadá na poměrně jasné pořadí kontrol. Kontroly východně od Střely by pak mohly být ideální na závěr a vynechávání v případě, kdy by nás tlačil časový limit. A na začátku si ještě vystoupáme pro kontrolu 9 za 30 bodů, tu by byla škoda nechávat na závěr, co kdybychom nakonec přijížděli z jiné strany.
Ve stoupání si ještě v mapníku přerovnávám mapu, abych viděl kontroly co nejvíc na západě a mohl v dalším kopci plánovat detaily. Ale něco mi tam nesedí. Už jsme skoro u kontroly v Ondřejově, když znovu vytahuji z mapníku a rozkládám celou mapu. Během pár vteřin házím celou původní strategii do koše. Musím počítat s variantou, že všechny kontroly objet nepůjde. A jako první si zaslouží škrtnout kontrola 18 na vyhlídce Kozelka, i při ohodnocení za 50 bodů mi přijde, že zde bude poměr body/vynaložený čas a úsilí nejhorší. Kontrola leží daleko od ostatních, navíc na velkém kopci. Zato východně od Střely mají kontroly většinou hodně bodů na to, jak relativně slušně jsou dostupné. Ani nestihnu před cvaknutím kontroly nacpat mapu zpět do mapníku, takže si celý sjezd užívám s mapou v zubech. V údolí zahýbáme směrem doprava na Mladotice a pojedeme proti směru hodinových ručiček.
Na kontrole 27 u koupaliště s tímto rozhodnutím vůbec spokojen nejsem. Kontrola plave uprostřed koupaliště. Naštěstí mám s sebou Lenku, která má vodu výrazně radši než já, a při dnešní teplotě ani není lezení do vody během závodu o zdraví. Za 4 minuty po příjezdu odjíždíme, navíc i s 10 bonusovými body od kontrolorů – chirurgů za správné zodpovězení odborné otázky. Což dle očekávání taky zařídila Lenka.
Ve stoupání ke kontrolám 26 a 6 je dost času uvědomit si, že nastává situace „teď nebo nikdy“. Když kontrolu 7 nevezmeme teď, už se k ní v podstatě nedá dostat. Takhle brzy vynechávat nechci, takže jedeme poznat další úsek legendární zelené v údolí Střely. Začátek z Černé Hati je oproti očekávání rychlejší. Následuje techničtější sjezd, tam už trochu ztrácíme. Je znát, že Lenka jede v nášlapech poprvé po 3 letech. Po sjezdu na louku si říkám, že teď už to bude pohoda. Ale o cestě přes brod si myslím, že pak už vede jen někam do kopce. Takže traverzujeme pěšky po zelené další úsek svahem, aspoň tím bavíme pěší turisty. Po dalším sjezdu na louku je mi jasné, že kdybych si náš GPS záznam z Kobylek 2015 nastudoval pořádně, jen 2x přebrodíme Střelu a projedeme těch 400 m rychleji než za 4,5 minuty. Ale takhle jsme zas prošli suchou nohou :-) Od kontroly zas stoupáme nahoru na Kalec. Z GPS záznamu teď vidím, že sjezd do údolí pro 40 bodů nám sebral tak 20 minut z časového limitu, takže se nám to asi i vyplatilo.
Po kontrole 13 ztrácíme asi 4 minuty na postupu mezi 22 a 21. Na přečtení z mapy, že je potřeba cyklostezku jen překřížit na západním konci lesa, že jinde z cyklostezky odbočit nejde, bylo potřeba mít lupu nebo se aspoň pořádně zastavit. Takže jsme si zajeli dolů k poli a zas zpátky, to zabralo cca 4 minuty. Za kontrolou 21 jsme rádi, že zarostlou cestu po okraji lesa už před námi několik dvojic projelo, stejně jako že to zvíře, co běželo chvíli pasekou souběžně s námi, nakonec nevyskočilo na cestu. Cestou zpátky v autě jsme se shodli, že to asi bylo prase. Nedaleko kontroly 4 vidíme další pořadatele převlečené za chirurgy. Zastavujeme, bereme si otázku, Lenka tahá z paměti správnou odpověď. Ale pak se dozvídáme, že od nich už máme body z koupaliště, takže máme smůlu. Sjezd na trojku bereme přímo po lesních cestách, díky účasti na 5denních MTBO závodech před 5 lety a koukání do speciální MTBO mapy před závodem to zvládáme v pohodě.
Pořád ale nemám jasno v tom, v jakém pořadí projet zbytek kontrol. Jsem nakloněn spíš zajet pro ztracenou kontrolu v hospodě na Rabštejně, pokračovat na 12 a tam se uvidí. Ale když kousek před Rabštejnem vidím, jak pěkně vypadá cyklostezka vedoucí ke kontrole 2, odbočujeme po ní. Na kontrolu 11 za 80 bodů na vrcholu Vladař stoupáme po žluté. Tudy jsem původně chtěl i dolů, ale cesta místy i klesá, takže měníme plán a dolů jedeme po červené. Sjezd je to moc pěkný a rozhodně nezávidím asi polovině závodníků, co tam potkáváme, že lezou nahoru bez kol. Nám by se to určitě nevyplatilo.
Následují převážně silniční úseky přes 15 a 1 na 14. Tento povrch nám jako dvojici dle očekávání vyhovuje nejvíc. Na asfaltu naplno makám já a Lenka může konečně trochu šetřit síly. Pitím však nešetří vůbec, obsah camelbaku i láhve jsou pryč, takže odevzdávám část mých zásob na horší časy. Mezi kontrolami 14 a 19 na úbočí Chlumské hory žádnou ztracenou kontrolu nepotkáváme. Přestože si myslíme, že by zas mohla být schovaná v infocentru v Manětíně, kopec do městečka se mi sjíždět nechce. Proč věřit něčemu, co není jisté, když můžu věřit sobě a svému odhadu. Plán další trasy už mám totiž poměrně jasný včetně některých mezičasů a ztracený čas by nám mohl chybět.
Po silnici se přesouváme přes kontrolu 5 na Rabštejn. Restaurace u Laury získává plusové body za to, že si můžeme dotočit vody kolik chceme. Že obsluha odbavuje jiné zákazníky nám vlastně ani nevadí, radši mizíme bez objednávky. Jestli cyklotrasa z Rabštejna na kontrolu 12 povede po rovině nebo do kopce a z kopce jsem po celou dobu nedokázal za jízdy z mapy vyčíst. Přitom stačilo jen zastavit a kouknout do mapy v klidu. Kopce tam jsou solidní, takže bylo dobře, že sem jedeme až teď. Původně zvažovaná varianta vrátit se odtud v polovině závodu zas na Rabštejn by se bývala ukázala jako nevhodná. Pak následuje kontrola 10 ve Vysočanech a sjezd do údolí na padesátibodovou kontrolu č. 20, kde mapu úplně nestíhám chápat, ale tvary okolních kopců a údolí říkají, že asi budeme správně. Tady jsem chtěl být hodinu před limitem a po ztrátě nějaké minuty dohledáváním schované kontroly to přesně vychází.
Časový plán závěru se nám daří dodržovat dokonale. Vrchařská prémie na kontrolu 16 nás nepřekvapuje, tudy už jsme jeli před 3 lety dolů. Při výjezdu z České Doubravice zkouším Lenku poprvé během závodu tlačit do kopce, ale nakonec z toho byly jen desítky metrů tlačení. Na závěr přes kontroly 23 – 25 – 8 nám zbývá přesně tolik času, kolik chci. I s rezervou na zastávku u poslední ztracené kontroly u cíle. Na plánování tu jsem já, na zodpovídání odborných otázek naštěstí zas Lenka, jinak bychom žádné body nedostali :-) GPS záznam (umístěný na Stravě i s pár fotkami) říká, že jsme najeli 97,1 km. Postupy si můžete zobrazit i na závodní mapě na play-map.com.
Po dojezdu do cíle řešíme úplně jiné věci než výsledky. Jak to vydržela Míša bez maminky (líbilo se jí to), jak rychle sbalit, co kdyby ta bouřka přišla, atd. Ale přicházejí ke mně další a další z favoritů jiných kategorií gratulovat, tak si říkám, že jsme asi opravdu zvolili dobrý postup. Neskromně si dovolím napsat, že vítězství v mixech jsme čekali, ale nad vítězstvím absolutním jsme před závodem ani nepřemýšleli a příjemně nás překvapilo i potěšilo.
Ztracené kobylky nejsou ale zdaleka jen o výsledcích. Toho, co se letos pořadatelům podařilo, bylo letos (jako již tradičně) hodně. Kontroly mi přišly rozmístěné velmi zajímavě, z hlediska plánování trasy šlo podle mě o nejzajímavější ročník. Pokaždé mě překvapí, že ze stejného centra v Mladoticích se dá vymyslet další a další závod tak, že se z významné části jezdí v novém prostoru. Navíc ten v okolí Střely směrem na sever (včetně třeba výjezdu na vrchol Vladař) mi přišel pro jízdu na biku parádní, když hodně náročný fyzicky i technicky. A k tomu „kobylkovský standard“ – pořádání akce s obrovským nadšením a zároveň s chutí se každý rok posouvat trochu dopředu. Což tedy je standardem na Kobylkách, moc jiných takových akcí není.

Jak jeli ti úplně nejlepší?

1 komentář u „Jak jeli ti úplně nejlepší?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.

*

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..