Jsme moc rádi, že Martin s Lenkou k nám jezdí a protože víme, jak je všechno s dětmi složité, tleskáme jim ve stoje, že k nám zase zvládli přijet, s minimem tréninku navíc vyhrát v kategorii a ještě navíc sepsat takovýhle článek. To mi určitě prominete, že zhodnocení s nadhledem ještě odložím. :)
S rostoucím věkem i počtem dětí naše motivace účastnit se dlouhých orienťáckých závodů dvojic klesá. V posledních pár letech jsme za sezónu objeli jen jediný, Kobylky. Čas na psaní článku se také hledá hůř než dříve. Ale přece neporuším tradici, při stejném výsledku v minulých letech jsem vždycky něco sepsal…
Doba, kdy jsme se této disciplíně naplno věnovali, je dávno pryč. Přesně 8 let. Pak přišly děti. Pro Lenku znamenaly letošní Kobylky třetí návrat po mateřské pauze. Složitější oproti těm předchozím to bylo nejvíc organizačně. V minulých letech s námi jezdívala v autě hlídací babička. Se dvěma dětmi se do pětimístného auta ještě vešla. Tentokrát už musela dorazit po vlastní ose. Ale zas si mohla přivézt posilu. V minulosti jsme vždy na Kobylky vyráželi až v sobotu ráno. Ale nacpat 3 děti brzy ráno do auta? Nemožné. Navíc co s nimi v kempu, kdyby pršelo? Takže jsme poprvé přijeli už v pátek a zůstali až do neděle.
Hůř se hledal i čas na přípravu. Před všemi dřívějšími závody jsme se spolu aspoň jednou projeli, tentokrát jsme to nezvládli ani jednou. Udat všechny 3 děti na hlídání se prostě nikdy nepodařilo. Komplikované to bylo zejména pro Lenku, ale poradila si s tím na jedničku. K její tradiční přípravě v podobě cvičení dle Cindy Crawford přidala i pár “projížděk” na rotopedu. Na kole neseděla od předloňských Kobylek, vždyť ani žádné kolo neměla. 20 kg těžký a 25 let starý stroj použitelný jen pro jízdu do obchodu se nepočítá. Nové kolo jsme kupovali 5 týdnů před Kobylkami a od té doby se na něm zvládla projet pětkrát. Dvakrát jsem jí pro zajímavost půjčil svoje GPS hodinky. Když při té příležitosti překonala na pár segmentech na Stravě i moje osobní rekordy, věděl jsem, že jsme na dobré cestě. Takové rychlostní průměry já v současnosti rozhodně nejezdím. Sice nejdelší z těch vyjížděk trvala něco přes hodinu a dohromady měla Lenka najeto určitě pod 150 km, ale ve srovnání s předchozími návraty po mateřské pauze to byl lehký nadstandard.
Mých cca 1200 naježděných kilometrů není podstatných. Před 5 lety jsme sice s podobnou konstelací dokázali vyhrát absolutně, ale to ve startovní listině chyběly dvojice z jiné galaxie. Kamilovi s najetými více než 10 tisíci kilometry a Danovi s necelými pěti nemůžeme konkurovat ani náhodou. A Radovan se Štěpánem se pohybují nejspíš v podobných dimenzích. Navíc víme, že nejsme favority ani v mixech. Hvězdář s Terkou vyhráli dvakrát za poslední 3 roky takovým výkonem, že se s nimi jen těžko dalo soupeřit. Předloni jsme je porazili jen díky spoustě chyb. Navíc Terka jezdí letos skvěle – však i v článku o prvních závodech Českého poháru MTBO se píše “na třetím místě skončila stále se zlepšující Tereza Hnátková, která za sebou nechala většinu startujících reprezentantek.”
Šakalí léta jsou výborný film, viděl jsem ho vícekrát. Ale naposled myslím někdy před 20 lety. Faktických detailů si pamatuju minimum. Snad jen ty hudební a pak scénu se speciálním teplým pivem :-) Takže se hodí, když si Lenka Šakalí léta pouští na tabletu. To už jsme ale v kempu v Jinolicích a do začátku závodu chybí jen několik hodin.
Ze startu vyrážíme okamžitě po obdržení závodní mapy. Není důvod se zde zdržovat, když odjezd je stejně jediný možný. Během pár desítek vteřin jízdy k bráně kempu se rozhoduji, že pojedeme proti směru hodinových ručiček. Tak nám kontroly v Českém ráji zůstanou nakonec, když zbyde čas. Jakýmkoliv jiným postupem bychom si tuto oblast odřízli.
Za začátek směrem ke kontrole 18 si chvíli trochu nadávám. Setkání s komisařem při sjezdu ke kontrole tento pocit mění. Jako obvykle, já si ani nestihl přečíst otázku a Lenka už na ni správně odpověděla.
Při vjezdu do Železnice finálně škrtám výlet do tábora za Bejbym. Stoupat nahoru na hrádek chceme po silnici, a 20 bodů nám za odhadovaných 12 minut navíc nestojí. Před kontrolou 28 vyrábíme největší chybu dne. Ale ztráta způsobená neodhalením správné odbočky na kopec jen lehce překračuje minutu.
První delší silniční stoupání dne má typický průběh. Dokud silnice stoupá jen velmi mírně, snažím se udávat tempo. Jakmile ale přestává být kopec hákový, překládám si mapu v mapníku do polohy, ve které zůstane po většinu závodu, a věnuji se plánování zbytku trasy. Kontroly jsou rozmístěny velmi zajímavě, stavitel Vlasta si zaslouží pochvalu. Optimálním postupem si rozhodně nejsem jistý. Mohl bych nad ním přemýšlet ještě dlouho. Víceméně je jasný jen severní hřeben a stoupání ze Semil na Kozákov, ale co se středem mapy?
Ke zřícenině hradu Bradlec s kontrolou 35 stoupáme po hřebeni se žlutou turistickou značkou. Asi nejkrásnější úsek celého závodu, cyklisticky i turisticky. To platí i pro sjezd od zříceniny. Před odbočením ke kontrole 25 padá finální rozhodnutí. Nejdřív sebereme ji, pak zamíříme nahoru na Tábor a následně pro kontroly ve středu mapy. Tím si zajistíme relativně stabilní nadmořskou výšku, bez nutnosti sjíždět někam hluboko do údolí.
Stoupání k vrcholu Tábor evokuje spoustu krásných vzpomínek. Tudy jsme jeli i v roce 2016 při posledním letním ročníku Bike Adventure. Vlastně šlo o poslední rok, kdy byl tento legendární a již neexistující závod tím největším z hlediska počtu účastníků. V další sezóně už jeho pozici převzaly Kobylky. Pozávodní pohled do segmentových časů na Stravě říká, že dnes jsme dokonce s Lenkou vystoupali na vrchol o něco rychleji, než tehdy při vítězství s Dášou. Druhou z mých nejoblíbenějších spolujezdkyň, která tehdy zastoupila těhotnou Lenku. A která taky trochu může za to, že jsme se poprvé společně s Lenkou postavili na start prvních Kobylek a pak spolu začali závodit pravidelně. Nebýt tehdejšího Dášiného zranění, asi by nás to ani nenapadlo. Druhá pěkná vzpomínka na Tábor je zimní. Ano, i zde se dá lyžovat, jak ukazují fotky z běžkařského výletu v roce 2017. Až GPS záznam trasy na KamZaSněhem.cz mi ukazuje, že těch míst, kde jsem projel tehdy na lyžích i dnes na kole, bylo ještě víc, než jsem si myslel.
Z kontrol ve středu mapy stojí za zmínku zejména číslo 36. Přestože ji bereme ze sjízdnější strany, což si potvrzuji druhý den při sběru kontrol, tak je to zpátky od kontroly také pořádný kopec. Při ražení se trochu zakecávám s Rambem na téma mé letošní neúčasti na Pražské Lítačce a pak ani nezvládám Lenku během stoupání dohnat. Jede parádně.
Další těžké stoupání tušíme z Košťálova ke kontrole 61. Nakonec ani tolik nebolí, ale aby si někdo nemyslel, že jezdíme moc rychle. Stoupání s průměrným sklonem 12,4 % zvládáme za 6 a čtvrt minuty. Kamil s Danem zde ale překonávají dosavadní rekord a jsou rychlejší o celé 2 minuty. A to jsem neměl pocit, že bych se nějak nudil…
Na hřebenovce se zelenou turistickou značkou dojíždíme pravidelné účastníky Kobylek, veterány Karlu a Pavla. Jejich tempo je podobné našemu, různě se dojíždíme a předjíždíme až na Kozákov. Rozdíl je v tom, že ve strmějších pasážích Pavel táhne Karlu na gumicuku. Přesto nám kousek pod vrcholem lehce odjíždějí.
Delší silniční stoupání ale také umožnilo doladit strategii pro zbytek závodu. Na Kozákově jsme cca 1,5 hodiny před limitem. Škrtáme další ztracenou kontrolu v obci Kozákov, sjezd do Rovenska bude výhodnější přes 34 a 26. Kontrola u zvonice nám připomíná svatbu, kterou zde měli kamarádi před lety. Teď nám zde ale zbývá do limitu 1 hodina a 1 minuta. Místo defenzivní varianty přes 27 a 22 se tedy rozhoduji pro silniční přejezd do Českého ráje, kde se dá posbírat na malé ploše víc bodů. Odjíždíme z Rovenska s pohledem na Trosky, v tu chvíli jako trosky ještě nevypadáme :-)
Na silnicích to odsýpá rychle, takže zařazujeme nad plán i kontrolu 15. Následuje kontrola 19, větrník leží oproti očekávání dál od silnice, tedy vteřin ubývá o něco víc. Na kopec s kontrolou 20 dojíždíme 15 minut před limitem. Nevadí, teď už to přece bude jen z kopce. Ke kontrole 12 v Blatech to tak dokonce i je…
Při výjezdu z Blat je mi jasné, že jsem vrstevnice nepřečetl zrovna správně. K tomu vidím popis kontroly 14 – zábradlí v okně nahoře na hradě. To asi taky nebude hned u silnice. Nevím, kudy se do skalního okna na hradě Pařez dalo oficiálně vylézt. S pomocí skály stoupám na zábradlí a z něj se natahuju pro kleště. Měřit o 5 cm méně, tak tam nedosáhnu… I tak bylo štěstí, že jsem při ražení neletěl na čumák.
Už je jasné, že limit nestíháme, navíc přichází další neodhadnuté stoupání v Pařezské Lhotě. Lenka jede ideálním tempem. V kopci ji ještě stíhám dohnat s lehkou rezervou, ale rozjížděním tempa nahoře po přechodu už jdu za hranu. Tak to pokračuje až do cíle, naštěstí teď už to z kopce fakt je a není potřeba mapovat. Těsně se dostáváme pod 5 minut přes limit, to je ještě milosrdná penalizace…
Samotného mě překvapuje, že na fotce z cíle nevypadám tak vyřízený, jak jsem se cítil. A Lenka na ní působí vyloženě nadšeně. Těsně pozávodní aktivity se v posledních letech nemění. Lenka míří za Tomáškem, který měl za sebou svých prvních 6 hodin bez maminky v kuse. Zvládnul to v pohodě. Navíc ve věku ještě o 1,5 měsíce nižším, než Evička před ním. Já se potřebuju hlavně najíst. Chválím umístění promítaných výsledků přímo v restauraci, jídlo pro mě bylo brzy ještě radostnějším :-) Bojovat naplno až do konce se vyplatilo. Rozdíl mezi prvním a druhým místem v kategorii mixů je pouhých 9 bodů. I po 3. dítěti jsme se zvládli vrátit na Kobylky a připsat si další vítězství. Díky všem organizátorům, že nám dáváte vaším nadšením energii se znova a znova vracet.
Martin Sajal.
