A máme tu reportáž Martina Sajala, který není spokojený s bronzem.

Při našich pěti dosavadních společných Kobylkách nám s Lenkou vycházelo téměř vše. Někdy parádně a výrazně nad očekávání jako třeba v roce 2018, jindy dostatečně dobře. Letos na naše výsledky navázal náš doprovod. Dětem se v Mladoticích během závodu moc líbilo, Evička výrazně překonala v 11 měsících rekord v počtu hodin bez maminky a babička tvrdila, že na Kobylky pojede ráda znovu. Což je pro budoucnost jistě dobrá zpráva.
Před lety jsem i na žádost Kobylek přednášel na semináři, jak jezdit takovéto dlouhé MTBO závody. Tam jsem povídal i o jednom závodě, kde jsem nasekal tolik chyb, že se ani nevešly na jeden slide prezentace. Mimochodem jejich výčet už není tajný, ve shrnutí mých účastí na Bike Adventure (skvělém závodu, který to má asi už za sebou…) stačí dojet k roku 2013. Na tehdejší fiasko z Dolní Moravy se dá slušně navázat. Společným znakem byla určitě záludná a na plánování velmi náročná trasa (to berte z větší části jako pochvalu stavitelům), se kterou se nám nepodařilo moc popasovat a celkové hodnocení našeho výkonu na známé stupnici „skvělý – dobrý – měl své mouchy – průser“ odpovídá té poslední možnosti. Což přináší možnost rozebrat naše chyby hezky konkrétně. Nebudu popisovat celý průběh závodu, takže k lepší orientaci je vhodné si vzít i závodní mapu na Play-map.com a zobrazit si postupy naší dvojice, pojmenované podle v létě nepříliš atraktivního webu KamZaSněhem.cz. Mimochodem na Play-map se dá udělat i mnohem sofistikovanější rozbor postupů. O něco takového jsem se snažil v květnu, když jsem pořádal MTBO ligu. Tady do takových detailů jít nechci, navíc i některá časová srovnání s vítěznou mixovou dvojicí nemusí být úplně přesná, protože jsem je zjišťoval ještě před zveřejněním závodní mapy s postupy pomocí nedokonalého měření na Stravě. Ale pojďme k vlastnímu kobylkozávodu…
Rozhodnutí na startu o základním směru projíždění kontrol nebudu brát za chybu, nějak se závodník v rychlosti rozhodnout musí. Vsadili jsme na odlovení ztracené kontroly v Pivovárku na začátku a cestou jsme sebrali všechny čtyři nejhůře obodované kontroly s vědomím nevýhody, že si tím odřízneme nejkratší návratovou variantu z jihovýchodu mapy a budeme sázet na návrat po východním a následně a severním okraji mapy.
Ideální odbavení kontroly v Pivovárku by asi mělo probíhat jinak, než úvodní hláškou “do p***” a následným několikavteřinovým rozhodováním, kdo poleze do vody, ani sundáváním mých hodinek či helmy. Je přece jasné, že musí plavat Lenka. Já zatím můžu využít čekání k lepšímu naplánování další trasy. Jen není ideální ten čas zahajovat močením, které by navíc šlo v rámci multitaskingu zvládnout efektivněji při souběžném plánování.
A stejně jsem vymýšlel blbosti. Nedokázal jsem si včas uvědomit, že závod nebude o vynechání několika málo kontrol. Snažil jsem se optimálně spojit skoro všechny kontroly na západě bez vynechávání. aniž bych si začal uvědomovat to podstatné. Tedy že čtyři kontroly leží za Berounkou a je potřeba k nim nějak dojet. Řešil jsem blbosti, jako jestli je sbírat v pořadí 20 – 29 – 33, 20 – 33 – 29, nebo jednu ze zmíněných kontrol vynechat. A zda přejíždět Střelu dle původního plánu na kontrole 60, nebo postupem 29 – 42 v Nebřezinách. Výsledkem byla pitomost v podobě jízdy pro kontrolu 20. Jen úsek po žluté tam a zpátky sežral sedm minut a ušetřit se dal i další čas, který by se hodil jinde. Až v poslední možné vteřině před oražením 33 se (naštěstí) rozhoduji pro škrtnutí 29 a posílám Lenku na jih směrem na 60.
Mapový kiks přichází ve sjezdu lesem ke kontrole 50. Ačkoliv již před odbočením ze silnice mluvím o tom, že zde bude potřeba si dávat velký pozor, nezvládám ve sjezdu poslední odbočku a jedeme prozkoumat několik dalších cest v okolí. Po zkonfrontování se speciální MTBO mapou z roku 2017 vím, že to nemůžu na nikoho hodit, mapa seděla perfektně. Při návratu z chyby nás dojíždějí Hvězdář s Terkou. Ani nevím, jestli jsme je tím spíš zachránili před chybným odbočením, nebo je zmátli a donutili ke krátkému zdržení. Každopádně 4 minuty zbytečně v pytli.
V nejbližším kopci mi Hvězdář připomíná loňské společné Kobylky, když vytahuje gumicuk. Jenže tentokrát na něj bere Terku, což k radosti Lenky komentuji slovy „stejně s nimi jet nechci“. Potřebuji se zas najíst a necháváme je lehce ujet. V Dobříči trochu koukám po hospodě, a když u ní vidím stát Hvězdáře, taky zastavujeme. Z hloučku místních před hospodou zní něco o tom, že je zavřeno, tak se chystáme znovu šlápnout do pedálů. Hvězdář s Terkou jsou ale do hospody vpuštění aspoň pro vodu na záchod. „Chceš tam?“ – „Ne, jedem dál.“ Po závodě se shodujeme, že tu zásadní chybu jsme udělali zde. Šance na doplnění vody se musí využít.
O úseku po červené na hrad Libštejn zjišťuji až s odstupem doma, že právě tudy jsme jeli úvodní kilometry našeho prvního společného závodu. Což si ale ani jeden nepamatujeme, připomínají mi to až vyvěšené vítězné postupy z prvních Kobylek. Překonáváním Berounky přes most v Liblíně však nezískáváme, Hvězdář s Terkou jsou v úseku Břízsko – Libštejn o pět a půl minuty rychlejší než my díky přebrodění po jezu a vylezení svahem nahoru, přestože mluví o tom, jak se tam zasekali. I když Terce se to dle článku na webu Shocart ligy líbilo. Pozn. při porovnávání časů jsem za naši zajížďku pro kontrolu 18 odečetl.
I ve stoupání od Libštejna po zelené jede Lenka se svými cca 150 letos najetými kilometry přede mnou. Jenže nahoře hlásí, že z jejího ionťáku (cca 2,7 l) nezbylo už nic. Já zatím vypil jen něco přes litr, takže jí předávám svoji poloprázdnou láhev.
Na postupu 40 – 80 ztrácíme chybnou volbou dolů a údolím po červené 3,5 minuty na Hvězdáře, který vybral kratší variantu přes Bujesily (4,7 vs 4,0 km a brody potoka vs. převýšení 40 metrů). Část ztráty jde na vrub zjištění, že zapomínám jíst. Tím pádem ten banán musím i zapít, což znamená přelévat vodu z rezervní láhve na nevhodném místě.
Při pohledu na v dáli rychle plující kanoe po Berounce finálně zavrhuji brodění. Do limitu na k. 80 zbývají 2 hodiny, ale pořád si dost věřím, přestože mi to zatím tolik nejede. Ve stoupání po červené mi ani nevadí, že Lenka bojuje s technikou při výjezdu, aspoň si víc odpočinu. Fyzicky ve stoupání až nad Liblín dostáváme od Hvězdáře s Terkou naloženy 3 minuty na 20 minutách jízdy.
V Bujesilech hospoda nefunguje, tak zastavujeme v Liblíně u mostu. Tankování se vleče a sehranost dvojice zůstala někde v roce 2018. Záchod je v hospodě daleko a Lenka se tam cítí nepatřičně, zablácená v celkem luxusní restauraci bez roušky, kterou s sebou nemá. Pak je jí blbé zmizet bez objednávky, takže jen ztrácíme čas zakoupením něčeho, co se nám jen plete. „Chceš do toho camelbaku ionťák?“ – „Teď už by to bylo složité“. Hodina a půl do limitu. Ochlazuje se a začíná pršet, naštěstí jen na chvíli. Pro mě živá voda. Bude převažovat asfalt, to je náš terén. A rovinatější profily… teda časem. Podobně napjatý závěr jsem zvládnul už mnohokrát, není důvod si nevěřit.
Od počátku stoupání na Kozojedy to ale nejede. Pro Lenku byla voda spíš mrtvá, ale hlavně pozdě a bez přísad k doplnění energie. Času na plánování, co se závěrem, je zbytečně moc. Dá se to zvládnout i ve větší rychlosti, která je kriticky potřeba. Místo toho prokládám plánování tlačením Lenky. To mi moc nejde, takovým aktivitám jsem se po neuroborelióze vyhýbal. Aspoň za jízdy míchám pro Lenku ionťák do flašky.
Z postupu finálně vyhazuju 24 a propočítávám: 19 – 34 – z „možná 22 a 30“ je „22 nebo 30“ – a pak asi 21 – 43 – cíl. Na 19 chybí hodina do limitu a s vědomím toho, že cokoliv do kopce se sklonem nad 1 % je problém, už optimismus ubývá.
Postup 19 – 34 z Kožlan zleva po asfaltu, nebo rovně a na modrou? To bude o pár desítek vteřin rychlejší, když to vyjde. Kdo neriskuje, nevyhrává. Jenže oplocený kravín si to nemyslí. Brána dovnitř je otevřená, ale projet skrz nejde. Zoufalý pokus o průjezd druhými vraty okolo západní strany areálu končí někde u hospodářských zvířat. Takže zpátky. Právě včas, zřízenec se chystá bránu za námi zamknout. „Nevíte, jestli se nějak dá dostat na modrou?“ – „Musíte se vrátit do vesnice a okolo. A nebo vám otevřu vrata na druhé straně. Nejste dnes zdaleka první. – „To se nedivím, mapa je tu špatná.“ Při závodě bez možnosti zoomovat mapu není šance poznat, že se zde jen silně nevydařila kresba. Stačilo by ukončit cestu od jihu už u hliněného srázku, pak už by byl vjezd ke statku jasnou chybou závodníka. I tak je riziková místa s téměř srovnatelnou druhou variantou lepší objet, stálo nás to 2,5 minuty.
Za umístění kontroly 34 a její popis stavitele nepochválím, mapa pro OB nepřesnost závodní mapy ukazuje. Na druhou stranu horších kousků jsem za svou „kariéru“ zažil určitě víc jak 100. Měl jsem si s tímto místem poradit líp, než chvíli kroužit po hlavní křižovatce a hledat strom, a pak si vyfotit Lenku s tím, že kontrolu u hájovny nejspíš ukradli. Až pak mě napadá ještě popojet kus po cestě na východ, takže fotka je dobrá jen k tomu, ukázat vám ji tady. Další zbytečná minuta a čtvrt pryč.
Nedávný plán 22 – 21 – 43 se tím mění na nereálný nesmysl. Chvíli si i vyčítám, že jsme ze 34 nezahnuli po hlavní přes Kralovice ke kempu bez bodů. Zpětně si to sice nevyčítám, ale po změření kilometrů to díky ztracené hospodě na cestě a bonusovce v cíli vypadá na nejvýhodnější variantu. Je těžší se držet zásady, že bojovat se má až do konce. Kopeček za Hradečkem mě utvrzuje v tom, že každá ušetřená vrstevnice bude dobrá, a cokoliv mimo asfalt jinak než z kopce špatné. Tím pádem letí do koše i poslední konkurenční varianta 22 – cíl a sázím vše na silniční objezd severem, a když to půjde dobře, tak 43 na závěr. Konečně profil, kde se uplatní domestik do roviny. Začíná to odsýpat a Lenka mi vypadává z háku jen dvakrát a to mírně. Vracíme se z úrovně beznaděje do stavu, kdy by z bodů za kontrolu 43 mělo něco zbýt i po odečtu za pozdní dojezd. Nedaří se to překazit ani ukradenému lampionu, jednak tam nejsme sami a jednak už není čas ztrácet další vteřiny, jestli lampion není ještě za jinou z hromady bříz. „Sjezd“ do cíle jsem sice plánoval rychlejší než za reálných 16 minut, ale průser v podobě spadnutí do penalizace 10 bodů za minutu to ještě neznamenalo.
Doba, kdy jsme ne úplně povedenou volbu trasy a chyby dokázali zachránit výkonností, je někde 5-6 let zpátky. Když se chyby projeví v posledních desítkách minut, nápravná opatření se dají dělat jen těžko. Na 2. místo v mixech chybí nakonec jen pár sekund na dojezdu, na hranici alespoň částečné výsledkové spokojenosti něco přes 30 bodů. Nějakou radost z výsledku přináší jen skvělí sponzoři, takové ceny jsme si za náš výkon ani nezasloužili :-)
Pozitivem je, že tento nezdar naši závodní dvojici nerozložil. Nějaké příště snad ještě bude a stejné chyby už nezopakujeme, alespoň v takovém množství snad ne. Jen je otázka, kdy k tomu příště dojde. Teď už si naplno uvědomujeme, jak je účast na závodech s dětmi logisticky náročná. Prakticky se tím škrtají akce bez kvalitního baby-friendly centra, takže účast na Bedřichovské pětihodinovce budu muset řešit jinak. Na druhou stranu pro Kobylky 2021 se tím určitě zvyšuje šance, že konečně jednou zůstaneme přes noc.

14 chyb, které už nesmíme zopakovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..