Martin se tradičně vyřádil s Kobylkama i po jejich projetí a sepsal nám, jak se to tentokrát u nich stalo, že byli zase “až první” ve své kategorii. Jak z toho vyplývá, i oni by po závodě volili jiný postup. Děkujeme za report a těšíme se na další!
Pohled do historických výsledků říká, že Kamila od roku 2016 na Kobylkách nikdo neporazil. Těžko říct, jak moc reálné to bylo letos, kontroly byly rozmístěny a obodovány tak zajímavě, že nelze ani optimální postup zodpovědně určit. Přesto si myslím, že soupeři letos šanci dostali. Ale nevyužili ji. Včetně nás, jenže tentokrát nemůžu psát, co nám k tomu chybělo, ani spočítat, jestli to bylo vůbec reálné. Místo toho je tu sada tipů, co při takovém závodě nedělat…
Pár týdnů před Kobylkami jsme psali pohled Míše na školu v přírodě do míst, kde se pravidelně jezdí podzimní menší Kobylky. Při zjišťování, jestli v Pasekách nad Jizerou někdy byla i Lenka, se dostávám ke zprávě o Bedřichovské pětihodinovce v roce 2015. Ano, projížděli jsme tudy. Při závodě, ve kterém jsme zvítězili i v absolutním pořadí, podobně jako ve většině ostatních ten rok. Včetně Kobylek, i když tam díky štěstí a ztraceným kontrolám. Jenže k výkonnosti před 10 lety máme už hodně daleko. Ale v opačném směru, k pomalosti třeba z roku 2021 snad taky. Já sice měl najeto před Kobylkami nejméně v historii, první letošní tisíc kilometrů jsem překonal až v týdnu po Kobylkách, ale to není podstatné. Hlavně že se celkem slušně cítila Lenka. Dokonce jsme se před Kobylkami byli spolu 4x projet a to je s ohledem na děti slušné číslo. Takže nějaké ambice tu byly. Na druhou stranu, od roku 2017, co Kamil jezdí s Danem, byli snad vždy soupeři bez šance. Jiné vítěze měly Kobylky jen tehdy, když nepřijeli, což platilo i pro nás v roce 2018.
Přesně týden před Kobylkami mě probouzí hnusný sen. Přestože večer před tím se uvolnila chatka a měli jsme tedy přijet už v pátek, v tom snu jsme mířili autem do centra závodů až v sobotu ráno. Centrum se ve snu nacházelo jinde než ve skutečnosti a dohledávku jsem namapovanou neměl, takže jsme se museli nějak divně otáčet a couvat z kopce. Při tom couvání auto nechtělo moc brzdit. To mi přišlo divné, takže když nakonec zastavilo, vylezl jsem ven z auta. A vidím, že autu chybí jedno zadní kolo. Na jeho místě je jen jakýsi divný poškozený kus plechu, který měl sloužit k brždění. Už jsme kousíček od hypotetického kempu, tak jsem ještě v klidu. Říkám si, že aspoň vyzkoušíme asistenční službu, i práce se mi do toho snu dostala. Teď jen ručně vynosíme všechny věci do kempu, to ještě start zvládneme. Jenže kde je mapník? Aha, ten jsem asi nechal doma… Ptám se ještě pro jistotu Lenky. Ta se prý o můj mapník nestará. Její ho taky nenahradí, ten jsme nestihli opravit, tak jsme ho ani nebrali. Tohle už na mě bylo dost a probudilo mě ze snu…
Protože hlídání už jsme zajištěné měli, aspoň nás to donutilo se konečně přihlásit a nakonec i Lenčin mapník opravit. Dokonce i S tebou mě baví svět jsme tentokrát viděli oba, jako asi první kobylkový film. I dvě z dětí ho vydržely až do konce. Možná téhle přípravy bylo až moc a jiné málo, možná to chtělo si projít třeba prezentaci z mého dávného semináře, protože když se člověk něčím dlouho nezabývá, tak to pak zapomíná…
O šanci na nadstandardní výsledek jsme přišli vlastně hned po startu. Spoluzodpovědnost za to nese stavitel trati Vlasta. Rozmístění kontrol a jejich obodování je takové, že v rychlosti vůbec netuším, kam na začátku vyrazit (kdo by to nechápal, tak toto je pochvala staviteli). S tím se nedokážu srovnat, zapomínám snad na vše dobré, co jsem se v této disciplíně za 24 let naučil, a zavádím úplně nový nesmyslný rozhodovací proces. Loni nejsilnější dvojice objela všechno a letos mapa pokrývá stejně velkou plochu, takže strategie je jasná, cílit na objetí skoro všeho. Do žádného postupu nezapadají kontroly 11 a 15, ty si necháme na konec. Možná i z důvodů úplného zapomenutí na ztracené kontroly, jejichž polohu jinak dobře známe a mít je v hlavě, vzít je na začátku mezi kontrolami 15 a 30 by nebylo špatné. Jenže takhle řeším jen to, jak si neodříznout nevhodným začátkem žádnou jinou kontrolu. Tím jsem se dopracoval k největšímu nesmyslu, vysbírat nejhůř bodovanou oblast kontrol jižně od centra hned na začátku. Ve stoupání ke kontrole 10 sice mám trochu pochybnosti, lehce uvažuji nad řešením zachovávajícím nás na dobré variantě v podobě zamířit odtud na východ, ale nechci tím přece škrtnout další 3 kontroly hned na začátku… Zpětným pohledem je plán “dokonalý”: začátek v jasně nejhůř obodované oblasti, následovaný možná druhou nejméně výhodnou resp. hodící se spíše na závěr k možnému bezbolestnému škrtnutí v jihozápadním rohu mapy.
První navigační chyba přichází na postupu 13–23. Nechytáme odbočku po žluté značce doleva, přestože jsme tudy jeli už před rokem. Nakonec přijíždíme až na asfaltku s modrou značkou. To znamená zhruba minutu a tři čtvrtě navíc.
Na postupu mezi kontrolami 30 a 31 považuji za nejvýhodnější variantu podél Labe. Odbočit na tuto cestu ze silnice vypadá jako triviální úkol, i s přihlédnutím k tomu, že už loni jsme přes tuto odbočku jeli, i když v opačném směru. Říkám si, že odbočit ze silnice doleva stačí až poté, co budeme mít za sebou zatáčku doprava. Soustředím se na zkoumání některého z dalších postupů a neuvědomuji si, že silnice zatáčí velmi pozvolně. Výsledkem je, že odbočku přejíždíme. Navíc si to uvědomujeme dost pozdě a ani si tím nejsme jistí. Celkem to znamená ztrátu skoro 3,5 minuty. Přitom stačilo jen říct Lence, ať na té silnici hlídá odbočku turistické značky…
Při prvním průjezdu Mostkem už si uvědomuji zřejmou nevhodnost naší trasy a poznámkou “když jsem tu jel závod naposledy, měl jsem to rozjeté mnohem lépe” narážím na vítězné Bike Adventure 2016. Na asfaltovém stoupání ke kontrole 35 si překládám mapu tak, abych měl v mapníku lépe zobrazenou západní část prostoru. Jenže zrovna oblast v okolí kontroly 35 teď vidím hůře. Říkám si ale, že najít odbočku v Horní Brusnici bude jednoduché. Že prostě stačí odbočit na asfaltku, která tímto směrem vede jediná. Ve sjezdu však není odbočka tak dobře vidět, a tak ji přejíždíme. To znamená ztrátu spočítanou na minutu a 10 vteřin.
Jako bonus mi navíc z kapsy vypadávají sluneční brýle. Běžně na kole jezdím s brýlemi skoro pořád. V minulosti jsem je nesundaval ani při většině MTBO závodů za slunečného počasí, jak je ostatně vidět i z fotek u článků o Kobylkách v roce 2020 či 2021. Loni jsem je sice sundal po pár kilometrech, ale to jsem s odstupem svedl na snahu lépe vidět tehdy neviditelné vrstevnice, a hlavně jsem tehdy jel asi v dresu s většími kapsami, kde nedělaly problém. Letos už se tento příznak stárnutí projevil hůř. Brýle jsem sundal hned v prvním kopci po startu, zejména v lese jsem s nimi mapu špatně četl. Většinu času jsem je vezl nacpané v kapse spolu s mobilem a průkazkou, kde se neustále pletly, zejména u kontrol. To ale zdržovaly jen mě, což v terénu ztrátu neznamenalo, tentokrát je ale musela ze země zvedat Lenka.
K naší první vysoce bodované kontrole 79 na Bradle míříme po hřebenové cestě od severozápadu. Prvním úkolem je před začátkem klesání z této cesty odbočit doleva na zelenou turistickou značku. Před sebou ale vidíme větší hlouček cyklistů. To je určitě komisař, hurá, získáme 10 bodů. Ale tihle závodníci mají na sobě nějaká jiná čísla a vlastně to ani není závod, protože tam na sebe čekají a protože další přijíždějí z opačného směru, tak nás varují. Takže žádný komisař, kličkujeme mezi nimi a pokračujeme dál. Ale chtělo to spíš sledovat mapu. Zastavujeme se až ve chvíli, kdy už cesta slušně klesá a zelená značka po ní dávno vede. Takže zpátky do kopce, společně s dalšími účastníky Egonovy padesátky, nebo jak se ta akce jmenovala. Hezky až k tomu odpočívajícímu hloučku, přesně tam jsme měli odbočit. Ztráta jde změřit přesně, 2 a čtvrt minuty.
Po chvíli, pod sjezdem z Bradla, potkáváme v protisměru Dana. Až s větším odstupem Kamila, takže asi technicky náročný úsek. Místo setkání každopádně naznačuje, že optimální postup zjevně nejedou. Ale to už si nějakou dobu uvědomuji, že my taky ne a že ten náš je asi ještě méně výhodný.
Že neobjedeme skoro všechno už mi je jasné, ale řídit se podle toho zatím odmítám. Místo toho přemýšlím, za kolik bodů jsou ztracené kontroly v Chotěvicích, které jsem původně zapomněl do plánu trasy zahrnout, a teď by se to dalo zachránit. Kdybych si byl jistý, že za každou dostaneme 10 bodů, asi už je škrtnu. Místo toho se ale na poslední chvíli rozhodujeme, že si pro ně zajedeme, vždyť je to silniční úsek po rovině. Na což nahlížím tak, že uteče rychle. Opravdu utíká rychle, takže při příjezdu do kostela se tam ještě někdo modlil. S oražením kontroly na klice jsem se sice nespokojil, ale dál než k modlící se osobě jsem si nedovolil jít. Takže fidorku, která prý někde v kostele ležela, jsme si nepřivezli.
Po dvou a půl hodinách si začínám uvědomovat naplno, že čas fakt rychle utíká. Konečně plánujeme škrtnutí první kontroly a to 34. Při druhém průjezdu Hostinným přichází definitivní řešení komplikací se slunečními brýlemi. Ve slušné rychlosti mi vypadávají z kapsy, což tedy zjišťuji až po křupnutí pod Lenčiným kolem. Rychlý pohled dozadu naznačuje, že jsou asi na dva kusy. Dál už nás zdržovat nebudou, poslední vzpomínkou na ně zůstane fotka ze startu…
Na kontrole 71 jen něco přes 2 hodiny do limitu ještě počítám s tím, že dojedeme na osmdesátku v jihovýchodním rohu mapy. V podstatě náhodně se rozhoduji na poslední chvíli, že předtím sebereme pět kontrol na severovýchodě a vynecháme dvě vysoce hodnocené kontroly nad Pilníkovem. Při této variantě cítím, že bychom měli mít čas více pod kontrolou.
Při stoupání ke kontrole 28 už je zřejmé, že tato matematika nevychází. Předjíždí nás veteránský mix ze Sparty, na jejichž tempo dokážu reagovat jen tak, že z kapsy vytáhnu balení hroznových cukrů a snažím se doplnit energii. Následně z té kapsy vypadává závodní průkazka. Naštěstí v tu chvíli ještě Lenka přede mnou není, takže padající průkazku vidí a vracíme se jen pár metrů.
Změněný plán na poslední hodinu znamená výrazně méně kilometrů, avšak o to víc kopců. Díky tomu si můžeme zapsat tento postřeh: Pro vyrovnanost naší dvojice by bylo lepší, kdybychom dlouhé a silové kopce jezdili na začátku závodu, zatímco ty technické až na konci. Teď to bylo opačně, takže nejdřív jsem mohl jet v technických pasážích volným tempem já a na konci ještě víc výletním Lenka. Na kontrole 59 máme jasný plán – dolů do Pilínkova a odtud přes kontrolu 11 do cíle. Správně odbočit ve sjezdu do Pilníkova se nám daří jen poprvé. Podruhé už ne, což znamená 300 metrů navíc. V následujícím silničním stoupání předávám průkazku Lence. Kontrola 11 je průjezdová a na křížení s potokem. Když momentálně slabší závodník nebude razit a jen projede kolem, ušetří se tím možná i půl minuty a je to zcela v souladu s pravidly.
Do cíle přijíždíme pár vteřin před 8 minutami po limitu, takže už ani pro body ke kadibudkám nemá cenu jet. Až druhý den, při sbírání kontrol, mi dochází, co jsme asi měli udělat v závěru úplně jinak. Trasa z 59 přes 11 do cíle byla výhodná jen opticky. A změření alternativní trasy přes kontrolu 15 ukazuje ještě větší rozdíl, než jsem čekal. Z Pilníkova do cíle by stačilo ujet 5,9 km místo 8,2 km, navíc s převýšením o 60 metrů menším, i když místo asfaltu by se stoupalo po měkčí polní cestě. Navíc bez nečekaného “bonusu” v podobě ztracených 2 minut při přelézání asi 10 padlých stromů přes cestu.
Třetí vítězství v mixech v řadě je odměnou za boj až do cíle, takže úplně marní jsme nebyli. A Kamil s Danem si zaslouží pogratulovat ke čtvrté absolutní výhře za sebou. Opět se potvrdilo, že k vítězství není potřeba zdaleka bezchybný výkon.
