Kdysi dávno jsem už Bedřichovskou pětihodinovku jel, bylo tehdy asi o 35°C míň než včera, však šlo taky o její zimní odnož. :)
Do včerejšího pekla mě uvrtala Světla a myslela si, jaká to se mnou bude výhra. Chudák holka.:) Ale popořádku. Pořadatelé tohoto závodu zveřejňují mapy již v pátek večer (bez bodového ohodnocení) a tak jsme si po večerním grilování lámali hlavu, jaké kontroly pojedeme. Poměrně za krátkou chvilku jsme měli směr proti otáčení hodinových ručiček, s tím, že na ještědském hřebeni určitě budou drahé kontroly a my budeme ještě plní sil si pro ně vyšplhat. Záhy jsme také přišli na to, že všechny kontroly my určitě nesebereme a že budeme muset včas zvolit ústupovou cestu, abysme se stihli vrátit v limitu a nemuseli přes boduprostý Liberec, který v mapě celkově zel jako propast, do které se nikomu nebude chtít. Řekl bych, že páteční úvahy byly v pořádku, škoda, že jsme se jich v sobotu nedrželi.
Na parkoviště u Nisanky jsme v sobotu dorazili po půl desáté a byli jsme trošku nesví ze syrové závodní atmosféry. B5h je známo svým profesionálně závodním přístupem a to se prostě projevuje na tom, že nejde tolik o společenskou záležitost, což tak trošku razíme se svým závodem my. Jízda s čipy a kontroly přesně umístěné na jasných místech v mapě tuto profesionalitu dále podtrhují. Startujeme v 10:40 a to už slunce pěkně topí. Začínáme tím, že do mapy doplníme bodová ohodnocení kontrol a vyrážíme podle večerní strategie. Nejdříve na kontroly 33, 30 a 31. Převážně krásné a místy i technické sjezdy dávají tušit, že zpátky to bude hooodně do kopce a že z kopce nejrychlejší nebudeme. Pár chrtů teda úspěšně sledujeme, protože jsou schopni ve své rychlosti přejet kontrolu, což nám dává naději, že nebudeme úplně mimo. Z kontroly 31 nepokračujeme na 30, protože ta je za nula bodů. Jsme tedy uvrženi do Liberce, jedeme kolem ZOO a následně nás Světla mistrně protáhne centrem, protože tu studovala. Super! Liberce jsem se bál a jsme za ním! Alespoň poprvé … Jenže následně blbě zamapujeme v Ostašově a místo na kontrolu 25 směřujeme na 24. Probíráme se v Karlově a rozhodujeme se tedy definitivně jet na hřeben Ještědu. A to jsem měl v hlavě změnu strategie, že z „dvacetpětky“ to stočíme na jih a budeme směřovat na kontrolu za 100 bodů, že vynecháme kopce na severu. Tahle hloupá chyba v mapě nás vrátila do pátečního plánu a my se vydali do krásného Kryštofova údolí. Škoda, že nebylo čas zajít na místní pouť a my se od ní museli drápat nahoru nad vlakové nádraží pro kontrolu 23, odkud pak pokračujeme na kontrolu 22. A tady jsem udělal fakt „mistrovské“ rozhodnutí. A možná nejen jedno. Že sjedeme zpátky do Kryštofova údolí a že pak pojedeme přes kontrolu 4 dolů na jih pro tu „stovku“ pod Osečnou. Světla lehce protestovala, ale protože mě brala jako zkušenějšího, nechala se lehce ukecat. Ve sjezdu si ještě pohodově fotíme vlak na viaduktu a pak, protože součástí mého plánu přechytračit páteční rozumnou strategii, jsem vytáhl z baťůžku tajný trumf. Gumicuk! :) Zapřáhl jsem Světlu a když jsme po chvilce předjížděli jednu smíšenou dvojici, sílilo ve mě přesvědčení, že to prostě urveme silou, že jih mapy pojedeme takto skoro pořád a že nás to výrazně zrychlí. Světla trošku víc protestuje po sebrání kontroly 4, že ta stovka je hodně na jihu a času málo. Ustupuju a nabízím, že cestou nevezmeme ani kontroly 5 ani 6 a že tím pádem je stovka na dosah. Světla to bere a jedeme. Nevalíme … ono to zase o tolik rychlejc nejede. Stovku ale dáváme a svačíme. Máme 2 hodiny do cíle. Víme, že je to málo, přesto cestou bereme kontrolu 9 a když vidím, že nahoře po silnici sviští Martin Sajal s Lenkou Kotačkovou, aniž by tuto kontrolu brali, podporuje to náš dojem, že je to s časem zlý. Ještě docela v klidu, i když postupně slábnoucí, bereme průjezdnou kontrolu 11 a pak dělám tzv. dorážecí minelu. Na křižovatce odbočujeme místo doleva doprava a za chvíli se ocitáme v Českém dubu. Morál spadl na nulu. Nejen, že máme málo času a jsme unavení a upečení, ještě si zajíždíme o několik kilometrů. Nedá se ale nic dělat a pokračujeme v tom trápení do Hodkovic jedeme přes Bílou a Petrašovice. V Hodkovicích musíme do hospody, nemáme už co pít. Celkem to tam trvá, ale my jsme obnovit díly stejně potřebovali. Stoupáme pak totiž do Záskalí a cestou už ani neodbočujeme na kontrolu 30. Spěcháme, teda snažíme se o to a kofola z bidonů mi docela pomáhá. Pokračujeme na „osmnáctku“ a dálnici cestou překonáváme po železničním přejezdu. Nějak už asi nevidíme do mapy a nenacházíme lepší místo, kde ji krosnout. Pak je to už smutnej příběh, kdy jedeme do centra Liberce, odkud kolem vodní nádrže Starý Harcov začínáme stoupat do Bedřichova. Nikde žádné body, jen mraky kilometrů, po vysmaženým městě, kam jsme nechtěli. Ve stoupání na Bedřichov se sice plazíme, ale občas míjíme další zoufalce a máme tak o něco lepší pocit, že v tom nejsme sami. Do cíle ale dojíždíme s více jak hodinovou sekerou a děláme se teda legraci, že to nebyla „pěti“, ale „šestihodinovka“. :) Svoje síly jsme vyplácali na 85 km, což bylo naprosto zbytečný a v tom vedru totálně šílený. Krása a krutost MTBO je ale v tom, že je to všem jedno, jak se kdo ke vytrápil. Ukaž body a pak se bavme. :) Jsme 22 z 23 v kategorii MD, 75 z 80 celkově. V cíli nás strašně příjemně osvěžili „Bludičkáři“ Míra s Mirkou, kteří nám přinesli !vychlazené! pivo, které jsme u nich zapomněli na závodě. Fakt neuvěřitelný, moc jim ještě jednou děkuju!
Provar v závodě beru celý na sebe … totálně jsem selhal ve strategii. Ano, se Světlou jsme nikdy nic nejeli, ale po prvních kilometrech bylo jasný, že to „nemáme s hltáním kilometrů přehánět“. Jela slušně, ale „Vlasta“ to prostě nebyl, v kategorii MD jsme ale v pohodě měli na místo do první desítky. A já náplanuju přejezd celý mapy … a myslím si, že to „urvu“ gumicukem. :) To fakt nešlo, trošku nás to zrychlilo, ale taky mě ta tandemová jízda pěkně tavila a poslední kopec na Bedřichov jsem už mlel z posledního a v cíli měl chvilku tmu před očima. No a to, že jsem udělal několik chyb v mapování, to už ani nebudu zmiňovat. Prostě hitparáda pokleslé hudební televize jak vyšitá. Chudák Světla, mrzí mě, že jsem jí nedal to, co právem čekala. Snad se to podaří někdy napravit, snad nezanevře na tenhle krásný sport a nebo i na mě. :) Fotky jsem dal do fotogalerie, o tom, co udělat příště jinak, budu ještě hodně přemýšlet.

„B6h“, aneb jak provařit závod

2 komentáře u „„B6h“, aneb jak provařit závod

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.

*